Zbigniew Czendlik na úvod vyzval, ať si posluchači dají kapku vína, protože pak jsou vnímavější a veselejší. Z publika se ozvalo, že v sokolovně není kde. Czendlik reagoval, že mohl tedy dovézt svůj bar. Pití prý má doma v Lanškrouně hodně, protože všude dostává nějakou dárkovou tašku. „Pánbůh mě potrestal tím, že nemám na faře sklípek. Mám to tedy u jedněch známých ve vedlejší vesnici, daleko od fary, abych to neměl při ruce, když se mi zachce. Každým rokem ale děláme farní den a tam likviduji své zásoby. Sejde se 300 lidí, sníme jedno nebo dvě prasata, ale stejně moji farníci nejsou schopní vypít všechno, co za ten celý rok přivezu. Můžete nás posílit, přijeďte,“ vyzval publikum Zbigniew Czendlik.

Kněz ocenil, že se v sále nacházelo i pár mužů. Sám by si prý lístek na sebe nekoupil. V České republice právě probíhalo mistrovství světa v ledním hokeji a to nemohl opomenout. Bylo prý velké štěstí, že se v den jeho vystoupení nehrál žádný hokej. Kdyby prý hrála česká reprezentace, tak je v sále sotva polovina lidí. „Já jsem trochu střelený a trefený sportem. Hrával jsem jako kluk na vesnici a když jsem do Lanškrouna přišel, to jsem byl ještě mladý. Chodíval jsem si zahrát fotbal a některé dříve narozené farnice jsem tím trochu pohoršoval, protože v životě neviděli faráře, který by v trenýrkách běhal po hřišti. Říkaly si, že to je nedůstojné, jak běhám za kulatým nesmyslem. Že poslouchám, jak tam kluci na mě řvou: Ty vole! Přidej! Ty vole! Přihraj!,“ rozesmál diváky Czendlik.

Vzpomínka na Jaromíra Jágra a jeho otce

„Pan starosta povídal, že tady hodně lidí fandí hokeji a českobudějovickému Motoru. Já jsem vůbec nevěděl, že se taky v Polsku hraje hokej a úplně jsem čuměl, když jsem viděl, že Poláci hrají na mistrovství světa. Jak ten sport sleduji, tak mi to uniklo. Až se za to stydím. Ale zpátky k Českým Budějovicím a hokeji. Řekněme si na rovinu, že hrají nic moc. Já fandím Třinci. Byl jsem na finále, když Pardubice hrály s Třincem. Byl jsem pozván od Pardubic, tak jsem se tvářil, že fandím Pardubicím, ale radost jsem měl, když vyhrál Třinec. Českou hvězdou hokeje je Jaromír Jágr. Já jsem pohřbíval jeho tatínka. Jaromír Jágr zmínil, že v životě nebyl na dovolené. Když si mohl koupit nový Mercedes, tak si spíš koupil nový traktor. Byl to takový dříč jako mí rodiče. Pro mé rodiče byla na prvním místě práce, na druhém práce, na třetím práce, teprve pak byla škola. Když se vrátím k Jágrovi mladšímu, tak 19. dubna  2019 Rytíři Kladno hráli s Motorem o postup do extraligy. Jaromír je pokřtěný a je pravoslavný. Říkal, že celé dopoledne strávil v kostele. Hned z kostela sedl do auta a jel do Českých Budějovic na zápas. Rytíři Kladno porazili České Budějovice 4:2 a Jaromír Jágr dal všechny čtyři branky. Když se ho novináři ptali, čím to je, tak odpověděl, že na Velký pátek se dějí velké věci,“ podělil se o vzpomínku Zbigniew Czendlik.

Víno vyjde levněji než plyn

Hlavním cílem kněze podle jeho slov je, aby se cítili dobře lidé kolem. „Lidé zapomenou na to, co jste jim řekli, lidé zapomenou na to, co jste pro ně udělali, ale lidé nezapomenou, jak se vedle vás cítili. Když se lidé vedle někoho cítí dobře, tak na něj nezapomenou a rádi se k němu vrací. Přeji si, aby lidé neodcházeli z kostela jak zpráskaní bičem, ale s pozvednutou hlavou, úsměvem a dobrou náladu. Když už jsme mluvili o tom víně, tak já vám něco řeknu. Přišel jsem na to, co udělat, aby lidé z toho kostela opravdu odcházeli s dobrou náladou. Teď jsme měli energetickou krizi, stoupla cena energií. My v Lanškrouně máme topení v kostele na plyn. Ten šel také hrozně nahoru. Řekli jsme si, že budeme šetřit a že moc nebudeme topit. I když upřímně já nevím, jestli je dobře, že jsem udělal topení v kostele, protože si říkám, že maso v ledničce déle vydrží a tolik se nekazí. No, a proto jsem přišel na skvělý nápad, že bychom si v zimě mohli udělat svařák. Tak jsem ho připravil. Když lidé odcházeli z kostela, udělali jsme si takovou malou párty a dávali jsme si svařené víno. Někteří říkali, že by bylo dobré si ho dávat i před mší. A musím říct, že to víno vyšlo levněji než plyn,“ smál se Zbigniew Czendlik.

Co se s lidmi v kostele děje?

„Jsem hrozně rád, že jste v dobré náladě. Obecně mezi lidmi totiž přetrvává představa, že věřící a obzvláště farář by měl vypadat vážně a nejlépe smrtelně vážně. Dokonce musím říct, že maminka celý život seděla v kostele na stejném místě. Pokaždé, když přišla do kostela, poklekla, složila ruce a působila skromně. Říkal jsem jí: Mami, řekni mi, prosím tě, co se s tebou v tom kostele děje? Ty vypadáš, jako by tě sundali z kříže. Víte, u mě v Lanškrouně už 32 let kazím lidi. Ty lidi tam mám ještě normální. Málokdy se stane, že jsem v cizí farnosti. Tu a tam se ale stane, že sloužím mši někde jinde. Pozoruji jednu věc. Lidé, kteří jdou v neděli do kostela, tak před kostelem jsou ještě celkem normální. Stačí, že překročí práh kostela a jsou to úplně jiní lidi. Všichni vypadají smrtelně vážně. Přemýšlel jsem, čím to je. Došel jsem k závěru, že hodně lidí se soustředí na to, aby neudělali nějakou chybu, něco špatně. Pro mě jsou to lidi, kteří vidí všechno černě a utíkají před hříchem. Člověku, který před hříchem utíká, se velmi často stane, že ho ten hřích dohoní, stáhne, ten člověk spadne a zůstane ležet. Říkám, že je potřeba se na ten hřích vyprdnout, otočit ten svůj život o 180 stupňů. Nasměrovat ho k tomu dobrému, pozitivnímu a za tím běžet. Takový život má pak dynamiku. Mohu spadnout, ale znovu vstanu, oklepu se a běžím dál. Já si myslím, že pánaboha nebudou zajímat naše hříchy, ale bude ho zajímat, co jsme udělali dobrého, krásného, pozitivního. Je lépe někdy hříchu podlehnout než celý život před ním utíkat. Představte si, co to je za život, když před hříchem utíkáte,“ dodal Czendlik.

Farář nebo farmář…

Kněz vzpomínal na to, že pochází z vesnice o velikosti přibližně stejné jako Bernartice. „Že jsem tak trochu zemědělec, mám někde ve tváři asi zapsané. Protože si představte, že pokaždé, když jedu domů do Těšínska, tak se mi vybaví jedna taková historka. Byl jsem v Olomouci u svých přátel. Šlo o soukromou oslavu narozenin v rodinném kruhu. Byl tam takový klučina, kterému bylo kolem osmi let. Pamatuji si dobře, že se jmenoval Tomášek. V určitém okamžiku po večeři, když se vedle mě uvolnilo místo u stolu, tak se posadil vedle mě. Podíval se na mě velmi vážně a stejně vážně se mě zeptal. A vy, pane farmáři, co děláte? Odpověděl jsem, že hledám ženu a pečuji o dobytek. Asi na mě je vidět, že něco s tím farmařením mám společného. Ženu ale nehledám, spíš některé ženy hledají mě. A s tím dobytkem… Vezměte si, že Ježíšek se narodil v Betlémě ve chlévě. Z jedné strany byl vůl, z druhé strany osel a já si říkám, že za těch 2000 let se na tom světě skoro nic nezměnilo,“ poněkolikáté rozesmál kněz sál bernartické sokolovny.

„Pokud jste očekávali, že zde uslyšíte samé hluboké myšlenky, tak neuslyšíte. Znám spousty lidí, kteří hlubocí jsou. Já tak hluboký nejsem. Jsem spíše horizontální. Teď bude 200 let od narození Bedřicha Smetany. Na jeho počest pořádají operní festival Smetanova Litomyšl. Občas tam jezdím. Pravidelně tam jezdí na mši katolický kněz Tomáš Halík. Někdy se stane, že se potkáme. Musím říct, že já si ho osobně vážím, ne vždy s ním souhlasím a četl jsem jeho knihy. Když se tak potkáme, tak si prakticky nemáme o čem povídat. Ta příležitost bývá většinou právě v Litomyšli. Po koncertě je takzvaná číše vína. Tam dostaneme skleničku vína. Tomáš je starší a já mladší, tak jdu za ním a ptám se ho, jak se má? On říká, že dobře. Ptal se mě, jak se mám já? Já říkám, že báječně. Tak si přiťukneme, na zdravý si připijeme a jdeme od sebe, protože Tomáš by si nejraději povídal o svatém Augustinovi, o Jungovi. Já nevím, jestli vám ty jména něco říkají, mě moc ne. Já bych si rád popovídal o Taťáně Kuchařové, Simoně Krainové, a to by zase jemu nic neříkalo. Já jsem takový jednodušší. Mám ve farnosti jáhna, který je ženatý a má rodinu. Farníci ho mají rádi. My jsme si rozdělili kázání. On říká ta duchovní kázání a já jsem ten neduchovní,“ nastínil kněz.

I Czendlik má svou neřest

Zbigniew Czendlik přiznal, že je v mnoha ohledech hodně pragmatický. „Nemám rád takové ty porady. Pořád někdo něco řeší, něco analyzuje. Líbí se mi kombinace slov analýza – paralýza. Spousty lidí potřebují pořád něco analyzovat, pořád něco řešit. Těm lidem říkám, aby se na to vyprdli a a tolik to neřešili, protože když něco analyzujeme, tak paralyzujeme problém, který analyzujeme, paralyzujeme sebe, ale paralyzujeme také to analyzované okolí, ve kterém žijeme. Je to někdy velmi unavující pro společnost. Když už někdo za mnou přijde a chce řešit problém, říkám mu, aby se na to vykašlal, neřešil to, neanalyzoval. Jsou ale takový lidi, kteří to potřebují, kteří potřebují pořád něco řešit. Já patřím mezi ty lidi, kteří zásadně nic neřeší a doporučuji to všem ostatním. Nicméně jsem vlastně také řešil. Řešil jsem svůj hřích. Já mám problém sám se sebou. Teď možná někoho pohorším, takže se za to předem omlouvám. Děti tady ale nejsou. Mám jednu neřest. Jsem kuřák. Nekouřím normální cigarety, ale ty iqos cigarety. Jdeme u nás ve farnosti s dobou. Když jsem kouřil ještě normální cigarety před zhruba pěti lety, tak jsem si šel zakouřit a pokaždé jsem si u toho říkal, že není svátek bez kadidla. Když máte nějakou neřest, tak si ji musíte zdůvodnit alespoň před sebou. Kdysi řekl Churchill: Tolik toho čtu v novinách o tom, jak je to kouření škodlivé, že jsem se rozhodl přestat… číst. Říkal jsem, že nejsem hluboký. Ale u kouření mě napadají hluboké myšlenky. Když jsem kouřil to své marlborko a odklepával jsem popel, tak jsem si říkal: Jsi popel a v popel se obrátíš. Tudíž pokaždé jsem měl malou popeleční středu,“ pokračoval Czendlik.

„Vážím si přátelství s Bolkem Polívkou. Ještě, než to jeho království zbankrotovalo, tak jsem za ním jezdil do Olšan. Vy, kteří jste tam byli, tak víte, že dole měl hospodu, kde se mimo jiné točily Bolkoviny a nahoře bydlel s Marcelkou. Říkával mi často: Zibi, ty si myslíš, že peklo je dole a nebe je nahoře. U mě je to opačně. Já, když jsem tady dole s chlapama u piva, tak mám pocit, že jsem v nebi, ale když přijdu za Marcelkou nahoru, tak mám peklo. A další jeho hláška byla: Zibi, dostat se do nebe, to není problém, ale vydržet to tam, musí být peklo. Dokonce, když přijdete do kostela a podíváte se na svaté, tak oni moc sympaticky nevypadají. U toho Bolka na farmě jsem potkal velice zajímavého člověka. Profesora Vorlíčka. Šéfoval onkologii ve fakultní nemocnici v Brně a byl předsedou české onkologické společnosti. Když se potkáte s onkologem, tak najednou cítíte větší stud za to, že kouříte. U Bolka na té farmě jsme si s profesorem povídali docela dlouho. Já už jsem začal dostávat abstinenční příznaky. Začal jsem si v duchu říkat – co teď s tím? Tak říkám panu profesorovi, že se mu musím vyzpovídat. Že mám jeden velký hřích, že kouřím. Ptal jsem se ho, jestli mu nebude vadit, když si zapálím. Profesor Vorlíček se na mě laskavě podíval a říkal: Pane faráři, když kouříte, kuřte s potěšením a rád. Výčitky svědomí z toho, že kouříte, vám ubližují více než to kouření. Od té doby kouřím s potěšením a rád,“ přiznal Zbigniew Czendlik.

Voňavky do kostelů!

Kněz poděkoval starostovi obce Pavlu Souhradovi za dodání perlivé vody. Postěžoval si, že dnes je problém na benzínové stanici perlivou vodu koupit. Prý to je asi kvůli tomu, že ženám nafukuje břicho, přitom chtějí být ploché. Poté se zeptal, jak to s náboženstvím mají v Bernarticích a zda mají v kostele vyprodáno. Dozvěděl se, že ne.

 „Já si nemohu stěžovat. Já vyprodáno mám. U mě je to živé. Jsem nadšený i tím, kolik máme dětí. Máme mládež. Když mě do mé farnosti přijede zastupovat kolega, který tam ještě nebyl, tak mu říkám, ať se pořádně připraví, protože my v kostele žádné blbce nemáme. Ono se stačí podívat jen na to, jaká auta před kostelem stojí. Je vidět, že tam je dobře. U mě bohoslužba trvá maximálně 45 minut. Chci, aby na ní vydržely právě i ty děti. Není problém dělat něco s dětmi, ale s rodiči. Děti jsou zvyklé ze školy na těch 45 minut, takže to unesou. Navíc máme zavedenou takovou věc, která se dětem líbí. Dnes rodiče dětem moc bonbóny nekupují, protože kazí zuby. My máme seznam, do kterého se dobrovolně přihlásí. Vždy první neděli v měsíci čtu, kdo má narozeniny. Ty děti, které slaví narozeniny, tak přinesou pro ostatní bonbóny. Ty děti se těší. Naberou si plné kapsy. Doma jim to rodiče nedovolí, ale v kostele do toho nemají rodiče co mluvit,“ poznamenal farář.

„Když dnes přijdete do kostela, tak co tam často cítíte? Zatuchlinu. Já si říkám, že spousty lidem ta víra a panbůh trochu zapáchá, že to trochu smrdí. Na biskupství vymýšlí takzvané pastorační programy, co by bylo dobré udělat, aby přišli noví lidé do kostela. Většina z toho, co tam vymysleli, tak nefunguje. Já jsem přišel na to, co je potřeba udělat. Je potřeba udělat něco pro to, aby lidem začala víra zase vonět. Proto já, když přijedu někam na akci, tak voním. Pan starosta to může potvrdit. Že voním? Připravuji se tak, že se navoním. Když se navoním, tak lidem voní i má slova. Měl jsem nápad, že by bylo dobré, kdybychom přidávali do svěcené vody nějakou voňavku, například Chanel. Je to voňavka, která se líbí ženám, ale i nám chlapům na ženách voní. Jedna paní mi povídá: No ale pane, teď si představte, že můj starý přijde domů, budu vonět takovou vůní a muž se zeptá, kde jsem byla? Já řeknu, že v kostele. To bychom ještě museli poladit,“ nastínil svůj plán Zbigniew Czendlik. Za hodinu a půl stihl podobných historek plno.

Návštěvníci si na odchodu mezi sebou říkali, že na tenhle večer budou dlouho vzpomínat. Zbigniew Czendlik do Bernartic přivezl humor, pochopení, laskavost i víru. A slíbil, že se do Bernartic ještě vrátí, až se bude v budoucnu slavnostně otevírat opravená sokolovna.