Výsernice v sídlech šlechty

Středověk u nás je v této oblasti poněkud nechutnou kapitolou. Chudí lidé si s hygienou hlavu nelámali a své potřeby prováděli klidně před dveřmi svého souseda, nebo vylévali noční nádoby přímo na ulici. Poněkud sofistikovanější zařízení měla na svých sídlech šlechta. Její vyměšování charakterizují česky nazývané výsernice, z francouzštiny pak přejaté slovo prevét (odtud hanlivé označené člověka prevít). Ty byly postaveny v arkýři, tedy výstupku vyčnívajícím ze zdi budovy na krakorcích. Prevét byl umístěn tak, aby sedátko s otvorem bylo na vnější straně arkýře a výkaly tak mohly volně padat podél zdi dolů. Funkci splachování tedy nahradila gravitace. Prevét se stává dnes vděčným tématem průvodců po historických památkách, ozvláštňujících výklad často těžko uvěřitelnými historkami. Jedna z nich je ovšem zřejmě pravdivá, i když kroniky neuvádějí, na kterém hradě se tak stalo.

Smrt knížete na prevétu

Český kníže Jaromír panoval čtyřikrát v letech 1003 – 1035. Byl už v knížecím důchodu, vykastrovaný, oslepený a oslabený dlouholetým vězením, přesto byl na něj 4. listopadu roku 1035 spáchán atentát, kterému podlehl. Způsob provedení byl naprosto ojedinělý. Vrah ho probodl při vykonávání potřeby vsedě na prevétu, a to zespodu! Jaromír umíral prý v hrozných bolestech tři dny. Říkalo se, že to údajně byla pomsta Vršovců. Panuje obecná shoda historiků, že to je velmi pravděpodobné.

Zachovalý prevét na strakonickém hradu

Nejstarší prevét u nás se zachoval na Přimdě, která pochází z první poloviny 12. století. V Jihočeském kraji pak prevéty najdeme například také na českokrumlovském hradě, Vítkově kameni, Nových Hradech, zřícenině hradu Dobronice na Táborsku, nebo jeden o poznání zachovalejší na strakonickém hradě. Ten byl založen v letech 1220 – 1235. Prevéty zde byly původně nejméně tři, ale zřejmě jich bylo i více, protože musel být i na budově hlavního paláce, kde se nedochoval.

„Do dnešní doby se viditelně zachoval jeden prevét, těsně přisedající k věži Jelence,“ uvádí historička strakonického Muzea středního Pootaví Markéta Kohoutová. „Další prevét se nacházel v jižní věži v nejvyšším patře, kde zůstaly dřevěné dubové nosníky. Zvenku však není nic patrné. Nosníky byly zhotovené ze dřeva, pokáceného v letech 1396 – 1397. Třetí prevét se nacházel na třetím nádvoří v místech, kde je dnes výtah do knihovny. Patrně ke svému účelu sloužil hlavně v prvních fázích existence hradu do počátku 16. století. Tedy než se třetí nádvoří začalo využívat k hospodářským účelům,“ upřesňuje Kohoutová.

Pokrok přichází pomalu

V 17. a 18. století se lidé v našich krajích báli moru. Ten se roznášel hlavně vodou, takže vodu skoro nepoužívali. Maximálně si v ní po vykonání potřeby způsobem příliš se nelišícím od středověku ošplouchli konečky prstů. Boháči se myli ve víně či jiném alkoholu. Běžně se přitom močilo třeba za sochy či jinde v interiérech zámků. Situace se začala lepšit až v 19. století, kdy lidé na venkově i ve městě používali „kadibudky“ a ve větších městech začal být zaváděn vodovod a kanalizace.

I v této oblasti lidských potřeb však přišel první pokrok současného typu dříve. Vynález novodobého WC se v roce 1597 připisuje Angličanovi jménem John Harrington, což byl kmotřenec tamní královny. Přesto se lidé zase vraceli k tomu, co jejich dávní předkové už kdysi normálně používali. Ale pokrok nezastavíš. Krásným příkladem umělecky vyvedené záchodové mísy je exemplář, který schraňují v píseckém muzeu.

Luxusní toaleta v Písku

Jde o malovaný záchod z bytu Adolfa Heyduka v Písku v Tyršově ulici 438. Mísa je vyrobena z malovaného vídeňského porcelánu s nápisem Vindobona. Básník z okruhu Májovců si dům nechal postavit v roce 1900. Protože právě v této době byl v Písku zřízen veřejný vodovod, měl dům splachovací WC i koupelnu. Jistě byl jedním z prvních takto vybavených domů ve městě.

„Podle účtu, který jsem kdysi objevil v Heydukově složce v Památníku národního písemnictví stála mísa i s osazením na místě 18 zlatých, což byla zhruba dvoutýdenní mzda zedníka v té době. Záchod byl běžně používán ještě před dvěma desítkami let, kdy byl odpojen od kanalizace a je nyní již jen jako exponát, ovšem na původním místě. Pokud vím, zachoval se v Písku ještě jeden podobný záchod, a to v domě, kde kdysi bydlel majitel větší stavební firmy,“ prozradil ředitel píseckého Prácheňského muzea Jiří Prášek.

Heydukův byt nyní slouží jako muzeum, které je možné navštívit. Dochoval se v podstatě ve stavu, jak v něm básník, který zemřel v roce 1923, bydlel. Když tam dnes přijdete, jakobyste přišli na návštěvu k Heydukovým před sto lety. Nábytek, textilie, obrazy, drobné dekorativní předměty, kompletní knihovna… A samozřejmě i zmíněná exkluzivní porcelánová toaleta.

Jak v současnosti?

Mít přímo v bytě splachovací záchod dnes bereme jako samozřejmost, ale ještě v 70. letech minulého století rozhodně nešlo o standard. V některých odlehlých oblastech či na malých vesnicích je tomu tak dodnes. Běžným zařízením se domácí splachovací WC stalo v Československu až s masívní výstavbou panelových sídlišť. Do té doby bylo běžné používat v bytových domech starší zástavby společnou toaletu na patře. Než však dosáhneme standardů jako například v Japonsku, kdy je záchod plně automatizován, ovoněn a hraje zde příjemná hudba, bude zřejmě ještě nějakou dobu trvat.