Režisérka Riefenstahlová v Africe pracovala poté, co prošla procesy, kde stála jako obviněná za spolupráci s předáky nacistického Německa. Natočila například filmy Triumf vůle a Vítězství víry. Její knihy z Afriky pak obletěly celý svět.
Teď ale – citace z dnešního článku: „Němečtí vědci, kteří fotografie z pozůstalosti Riefenstahlové zkoumali, dospěli k závěru, že je třeba je vnímat v koloniálním a rasistickém kontextu… (podotýkají , že fotografie současně obohacují tamní kulturu, protože umožňují Núbijcům vidět, jak žili jejich předci…) Zástupce Pannúbijské rady Khamis Kafi Tiyah ocenil Německo za způsob, jakým postupovalo při zkoumání fotografií Núbijců, kteří podle něj pro Riefenstahlovou byli jen „pasivními objekty.“
A čím měli fotografovaní Afričané být? Aktivními objekty? V 60. letech těžko měli v Africe zástupy právníků, kteří by začali Núbijce přesvědčovat, že se určitě necítili při fotografování dobře, nedali souhlas a měli by chtít odškodnění.
Tyhle pokusy o hodnocení minulosti dnešní bizarní optikou mě zaskakují čím dál víc. Nevím, jestli se má člověk smát nebo brečet nad tím, kam se svět ubírá. Fotografovaní Afričané se dnes! mohou cítit zneužití..? Případně jejich potomci?
Mě v roce 1985 přivedli v Plzni v porodnici na sál třídu zahraničních mediků různých barev pleti, aby sledovali můj porod. Mám se cítit zneužitá? Kdo by mě měl odškodnit? Nebo bych dnes měla pykat za rasismus, že jsem se tenkrát necítila v té situaci úplně komfortně? Doufám, že je zřetelné, že to nemyslím vážně. Vážné je, že se kolem najde dost pošahaných lidí, které by to třeba i napadlo…
Německá státní ministryně kultury Claudia Rothová označila fotografickou pozůstalost Riefenstahlové, kterou získal německý stát a teď ji zkoumá – například i ve dvouletém projektu se Súdánem, za břímě a zároveň výzvu. „Riefenstahlová totiž promítala jako málokdo jiný do svých děl estetiku nacistického Německa a celý život se zdráhala vyrovnat se s vlastní zodpovědností a vinou,“ řekla ministryně kultury.
Německá režisérka, poté co vyklouzla z poválečných procesů – protože „využívala po celou válku výhod nacistické elity,“ odjela pracovat do Afriky. Kdoví, co se dělo v její duši. Každopádně neměla hroší kůži některých soudobých kulturních elit, aby se poté, co se roky objevovala v televizi jako „výkladní skříň socialismu,“ převrátila bleskem kabát naruby, stoupla si halasně do čela nového politického proudu a začala požívat jeho výhod. Vypadá to, že si německá režisérka našla jinou práci jinde. A byla úspěšná.
Nad tím se můžeme zamýšlet už brzy, 17. listopadu.