Roman Novák, ochotnický herec, Vodvas Volyně
Že dárky nenosí Ježíšek, ale kupují je rodiče, jsem se přirozeně dozvěděl někdy na prvním stupni základní školy. Tehdy se také dárky vyráběly v hodinách při výuce pracovní činnosti. Takže maminka mohla být pod stromečkem překvapená například vkusnou chňapkou do kuchyně. Také si pamatuji, že jsme jednou vycpávali vatou a vyráběli jakéhosi motýla, který měl sloužit jako zapichovátko na jehly. Záměrně píši, že maminka mohla být pod stromečkem překvapená. Samozřejmě, že nebyla. Již od mala jsem nikdy nepatřil k těm, kteří by byli něco schopni ušít či sami vyrobit nějaký podobný výrobek. Proto se většinou doma mé rozdělané dílo ze školy předělávalo. Někdy i dokonce celé a úplně od začátku. Maminka a babičky to pak různě upravovaly, aby můj dárek k něčemu vypadal a mohl ho ve škole odevzdat ke kontrole. Jejich dárek byl tedy sice dopředu prozrazený, ale já se s jejich pomocí vyhnul té nejhorší známce z pracovního vyučování.
Když bylo potřeba dárek zakoupit, tak se muselo vystačit s dětskou fantazií a sortimentem v malém obchodě s průmyslovým zbožím v Česticích, kam jsem chodil na základní školu. Takže maminka se radovala například ze sady mýdel či laku na vlasy, tatínek ze šamponu na auto… Prostě dárky, ze kterých sice přecházel zrak, ale zase byly darované s láskou. Jednou jsem hodně zaperlil, a to u obou babiček. Každá dostala sadu skleniček s medvídkem, který byl maskotem olympiády v Moskvě v roce 1980.
Tuším, že všechny vánoční dárky jsem tehdy pořídil do nějakých sto korun československých. Myslím si ale, že Vánoce by neměly být o nějakých přehnaně drahých dárcích. Vánoce by měly být o vzájemné snášenlivosti, pokoře a lásce, kterou věnujeme našim nejbližším. Láska a vzájemné porozumění je to nejkrásnější, co kdy můžeme dostat, a to nejenom o Vánocích. Měli bychom se naopak snažit, aby to tak bylo po celý rok. A dnes, když už se nějaký ten rok plácám v takzvaném středním věku, tak vlastně přemýšlím o vaší položené otázce. On dárky pod stromeček nenosí Ježíšek? Kdo vám to proboha pověděl?

Miloslav Pikolon, ochotnický herec a režisér souboru Piki Volyně
Tak to si pamatuji dost dobře, protože jsme na to často vzpomínali. To jsem tenkrát mamince koupil ve spolupráci s tatínkem – samozřejmě tatínek doplatil k mé pětikoruně – krásnou soupravu tří mýdel. Byla v krabičce pod celofánem a na obalu měla šeříky. I jejich vůně byla šeříková. A to vše jsem zakončil, aspoň podle vzpomínek maminky, tak, že když řekla – podívejte, co mi ten Ježíšek přinesl, jak věděl, že tahle mýdla potřebuji? – že jsem hned pohotově odpověděl: To ne Ježíšek. To jsem ti koupil já. Že nekecám, tati? Takový byl můj první dárek, pro moji maminku.

Martin Gregora, primář dětského oddělení Nemocnice Strakonice
Na Ježíška tajně věřím stále, píšu mu pro jistotu už v červenci, protože to začínají slevy letního vybavení pro cyklisty, tak aby neměl ten nákup moc drahý. Před Mikulášem už jen doplním seznam přítelem mým nejmilejším, čili knihou, a nechávám dopis na parapetu vedle dopisu své dcery a každé ráno nedočkaví běháme zkontrolovat, zdali už tu Ježíšek byl a dopis odnesl. Od školního věku však také vím, že se musí jít Ježíškovi naproti a že se sluší připravit mu dárky pro své bližní. Tak jsem jako školák tatínkovi kupoval v drogerii na náměstí kazety s Barbusem na holení a žiletkami Wilkinson a mamince voňavé mýdlo v pěkné krabičce a pěnu do koupele Avela. Chodili jsme na ty nákupy s kamarádem Honzou Mrázem. V drogerii jsme se potkali s dalšími spolužáky, jak hledají v regálu totéž co my a srovnávají ceny s obnosem zmačkaným ve zpocené dlani. Byli jsme nervózní, ale byli jsme tam rádi, protože paní prodavačky byly vždycky krásné, namalované, s červenou pusou a nehty a voněly po vanilce a konvalinkách. A když viděly naši bezradnost, vždycky nám nějakou tu kazetu nebo mýdlo pomohly vybrat. A pak když jsme vyběhli z drogerie, dohadovali jsme se, která ta paní drogistka je nejkrásnější a na koho udělala hezčí oči. To byla prima doba! Nevinná, příjemně lechtivá a tajemně kouzelná. A to očekávání, jestli se bude dárek líbit! A kam ho schovat, aby ho nikdo do Štědrého dne nenašel! Není divu, že se někdy stalo, že jsem dárek uschoval tak důkladně, že jsem ho pak sám nemohl najít.

Jitka Velková, ředitelka Muzea a Galerie Vodňany
Na Ježíška, který nás obdarovává po celý život, nelze přestat věřit. Všichni potřebujeme oporu v blízkých, kteří na nás nikdy nezapomenou, a to nejen o Vánocích. Z dárků, které jsem jako dítě kupovala, si pamatuji především voňavku Živé květy pro maminku. Vždy jsem se musela rozhodnout, zda koupím šeřík či konvalinky. Přestože se nejednalo o velký výběr, přála jsem si, aby se mamce líbila, a tak rozhodování nebylo úplně jednoduché. Myslím však, že ji nikdy nepoužívala. Měla ji pouze vystavenou.

Helena Mocová Linhartová, ředitelka Českého Červeného kříže ve Strakonicích
Bylo mi mezi sedmi až dvanácti lety, už to splývá, když už jsem věděla, že dárky nejsou od Ježíška, ale od rodičů a prarodičů. Pro ně jsem kreslila obrázky a vyráběla drobnosti z papíru, oříšků. Později, když jsem dostávala kapesné až 50 korun na měsíc, kupovala jsem rodičům a prarodičům voňavé dárkové kazety. Většinou obsahovaly mýdlo a někdy voňavku. Na střední škole se kapesné trochu navýšilo na 100 korun, a to už jsem na vánoční dárky šetřila a kupovala jsem něco pěkného na sebe. Mamince svetřík, taťkovi Pitralon a ponožky, dědečkovi krém na holení a babičce zástěru, někdy i punčochy. A svému prvnímu klukovi jsem na Vánoce zabalila stříbrný řetízek a tuzexové bonbóny. Asi v 15 letech jsem dostala i já svůj první dárek z Tuzexu, první džíny nebo umělý kožíšek typu panenka. To byl tedy skvostný dar! A byl od taťky. Ještě jedna věc mi vyvolává úsměv na rtu, a to jak se sháněl balící papír. Dárky jsme opatrně balili a zase rozbalovali, aby se papír moc nepoškodil, a příští rok, když ho babička krásně složila a uložila, tak jsme ho zase použili. Jmenovky se nepoužívaly a psalo se přímo na papír, a tak se klidně stalo, že maminka rozbalovala dárek a na druhé vrstvě bylo napsáno třeba dědečkovi. Důležitá ale byla pohoda a láska.

Zdeněk Troška, režisér, Hoštice u Volyně
Na Ježíška jsem přestal věřit asi ve druhé či třetí třídě. V rámci socialistické výchovy nám bylo ve škole vysvětleno, že žádný Ježíšek není, že je to jen hezká báchorka, která sice k Vánocům patří, ale že dárky dostáváme od našich hodných rodičů a prarodičů, kteří nás mají rádi. Stejně tak to bylo s Mikulášem, čerty, anděly… Byl to boj školy s farářem. Ten nám na hodinách náboženství tvrdil, že Ježíšek je a že pan řídící mele nesmysly. A pan řídící zase řekl, ať pana faráře už vezme čert a my se těšili, jak ho ponese do pekla. Tak a teď komu věřit? Babičky nám doma říkaly, že Ježíšek opravdu je, ale nesmíme to říkat ve škole, aby se pan učitel nezlobil a neranila ho mrtvice. Já chtěl pořád vědět, jak mrtvice vypadá a čím ho raní. Představoval jsem si ji jako ošklivou klekánici, nebo smrtku, jenže místo kosy by nesla kladivo. Stejně jsem ale vytrvale psal Ježíškovi o knížky, pastelky, barvičky, čtvrtky a loutky a vždycky jsem to dostal, což byl jasný důkaz, že Ježíšek je. A bráškovi Pavlovi zase nosil autíčka, traktory, bagry, vláčky, takže pan řídící fakt mlel nesmysly, i když byl střízlivý… Později, kdy vyšla nelítostná pravda najevo, jsem z ušetřených korunek kupoval mýdla, voňavky Živé květy, cigarety, dědovi tabák do fajfky, vody po holení. To mi radily maminka a babičky, co komu koupit a samozřejmě nám to pomáhaly vybírat. Maminka to vždy hezky zabalila a byla radost veliká.
Vzpomínám si, že když jsem se vrátil coby už dvacetiletý student z Francie a maminka s hrůzou zjistila, že spím nahý, po mnoho let jsem vytrvale nacházel pod stromečkem pyžama. Když zůstávala ležet nerozbalená ve skříni, vzdala to a moje pyžama dostával otec. Dneska kupujeme dárečky pro naše tříletá dvojčátka, dospělým dávám většinou peníze, ať si sami koupí, co potřebují. Kolikrát se stalo, že jsem se svými dárky netrefil do vkusu neteří a ostatních. Sice slušně poděkovali a nikdy jsem tu věc na nich neviděl. Budu si já lámat hlavu, co komu koupit? Nic, tady máš dukáty a kup si co chceš, třeba slona, mně je to jedno. Stejně největší radost je u prostřeného stolu, tam se všechny dobroty zužitkují s radostí a beze zbytku. Hezké a hlavně klidné Vánoce. Nešilte, nenervujte se. Já dám vždy na dveře cedulku Ježíškovi vstup zakázán a mám svatý klid.

Tomáš Fiala, ředitel Nemocnice Strakonice
No, já si tak nějak myslím, že zhruba ve druhé třídě základní školy jsme už vyráběli při pracovním vyučování jakési vánoční dárky pro své rodiče – kresby, vystřihování, skládanky. Určitě jsem už našim kolem svého desátého roku něco kupoval, ale na detaily si nevzpomínám. Dneska nakupuji dárky jaksi chaoticky, když mi vyjde čas při cestách do Prahy či Českých Budějovic – občas se zastavím v nákupním centru a něco mě třeba upoutá. Osobně nejsem moc příznivcem darování obálek s penězi, i když to ze své zkušenosti taky nevylučuji.

Václav Slanař, režisér Scény mladých při DS Čelakovský Strakonice
Na Ježíška jsem přestal věřit někdy na prvém stupni základní školy. Dárky pro své blízké jsem kupoval z kapesného, které v té době činilo několik desetikorun, maximálně stovku měsíčně. Přesto se v mém mládí nechal za tento obnos pořídit vcelku slušný dárek pro každého z rodiny. Jaký dárek byl prvý? To si již dnes nevzpomínám, ale vím, že jedním z vánočních dárků byly takové ty klasické hnědé pantofle s překříženými pásky, kterými jsem obdaroval tatínka. A mamince jsem koupil konvalinkovou voňavku, která v té době byla in. Oba rodiče samozřejmě projevili radost, bylo to pro ně vánoční překvapení ode mne. A dnes? Vedle svých blízkých myslím především na vnoučata. Stokoruny za dárky povýšily na tisíce, ale pro mě jsou dnes největším dárkem pod stromečkem rozzářená očka vnoučat, když rozbalují dárečky, o které si napsala Ježíškovi. A jsem rád, že na něj ještě stále věří.

Josef Kalbáč, bývalý senátor, Třebohostice
Protože jsem byl od útlého dětství veden svými rodiči k hospodárnosti, vždy jsem mohl ze svých skromných dětských příjmů na malý dárek pro rodiče a sourozence našetřit. Vždy jsem míval větší radost z toho, že jsem mohl jiného obdarovat, nežli z obdržených dárků. Mamince jsem tehdy koupil krásný sváteční šátek, tatínkovi hezkou foukací harmoniku, on na ni uměl výborně hrát, babička měla velikou radost z nových pantoflí a bratrovi jsem věnoval pod stromeček kapesní nůž. Pod ozdobeným vánočním stromkem a zářícím betlémem byla radost opravdová, velice srdečná a zůstává natrvalo ve vzpomínkách. Protože nerad nakupuji, dostávají moji nejdražší dárky spíše v obálce, s příslušným vánočním pozdravem.

Milan Němeček, starosta Vodňan
Je to již poměrně dávno, ale vzpomínám si na to, jak jsem nachytal tátu při snaze ukrýt dárek pod postel. Kolik mi bylo, si opravdu nevzpomenu. Táta zachraňoval situaci tím, že se mě snažil přesvědčit, že Ježíškovi jen pomáhá. Mámě jsem koupil jako první dárek pod stromeček rtěnku, protože holky z naší školky říkaly, že to je dobrý nápad. Cenu si nepamatuji. Máma měla radost. Tedy do chvíle, než jsem pod stromečkem nalezl indiánskou čelenku a rozhodl se válečně zmalovat. Tou rtěnkou. Dnes mnoho dárků nekupujeme. Jedna dcera je dospělá, druhá dospívající. Nejraději máme dárky, které si jeden pro druhého vyrobíme. I když první počítač nebo mobilní telefon také slavily úspěch. Svátky vánoční vnímáme spíše jako čas, kdy můžeme být spolu bez toho, aniž by někdo musel někam nutně běžet. A povídáme si. A povídá se hodně. To víte. Tři ženy v domě.