Mimo jiné Vánoce prošly vývojem z chudé světnice přes dynamickou první republiku, těžkými poválečnými lety, čtyřiceti lety socialismu, aby pak vpluly do společnosti, která se stala konzumní a současně se vrátila k některým náboženským tradicím. A na konec je tu čas, který se hodně ohlíží, nabízí zážitky, ale také se vrací až k tradicím sahajícím do doby otce vlasti.

V praktické rovině se Vánoce proměnily ve výkladní skříň své doby. Od prostých stromečků po ty bohatě zdobené, na kterých zářily skleněné ozdoby až po světelné řetězy nebo diody. Pod stromečkem toho moc nebývalo, ale pak začaly přibývat technické vymoženosti jednotlivých dekád. Když vázlo zásobování, došlo i na dřevěné hračky. Kromě přírodních stromečků se objevily i ty umělé třeba z husích per a později i s umělým jehličím.

Posunul se ale význam Vánoc. Československo začínalo v roce 1918 jako katolická země, ale z mnoha důvodu se od své římsko-katolické tradice odpoutalo. Za první republiky to bylo v duchu hesla „Pryč od Vídně, pryč od Říma“, kdy se odmítalo vše staré. A v socialistickém období se opouštělo vše nemateriální a byly tu i snahy o to, aby Ježíška nahradil Děda Mráz. Po listopadu se pak Vánoce nevrátily k původní oslavě narození mesiáše, ale posunuly se ve většinové společnosti ke svátkům pokoje, lásky a době, kdy se snažíme vytěsnit ze vztahů to špatné.

V současnosti, zřejmě pod vlivem připomínání si sta let od samostatnosti Československa, vzniká hodně výstav, které se vrací do minulosti Vánoc. Různé podoby Vánoc představuje třeba Jihočeské muzeum ve své hlavní budově v jihočeské metropoli. Ale do vánočních časů našich babiček a prababiček například vedla i nedávná výstava v šumavských Prachaticích a podobných výstav byste při hledání na internetu našli spousty. Tu českobudějovickou můžete navštívit až do Tří králů. „Představujeme lidovou venkovskou světnici se skromným stromečkem a malými dárky z počátku 20. století, ale také slavnostní městský interiér 20. a 30. let, pokoj z prvních let budování socialismu i Vánoce v době normalizace,“ řekla etnografka Jihočeského muzea Hana Soukupová.

Na začátku 20. století jste našli na stromečku třeba jen mašle z látky a perníčky. Pod stromečkem pak něco praktického a prostého, vánočky, jablka na rozkrojení, postavičky z rozinek nebo skořápky ořechů plovoucí po vodě. Prostě Vánoce byly spíš o jídle než o dárcích. Na štědrovečerním stole nechyběl nikdy hrách, česnek, proso i mák, ale třeba ani sušené houby a ovoce. Z krup se peklo tradiční štědrovečerní jídlo černý kuba. I hračky byly prosté – třeba takové, jaké vyrobil nositel tradice lidových řemesel Jiří Drhovský.

Ve 20. a 30. letech první republiky v městském prostředí jste toho pak našli pod stromečkem mnohem víc. Jedlo se u stolů se svátečním nádobím a úpravou a jako dárek jste mohli dostat třeba gramofon, tehdejší lyže nebo houpacího koně. Tedy pokud jste patřili do zámožnější rodiny. Ve 30. letech už jste také mohli dostat třeba i něco z dovozu – například vysavač z Německa.

Po roce 1948 ovlivňovala Vánoce komplikovaná situace v zásobování. Přesto byly vánoční dny v rodinách bohatší než před první válkou. Přišla ale snaha zbavit je původního křesťanského rozměru a také Ježíška měl nahradit Děda Mráz až z Čukotky. Děti tehdy dostávaly často jen knihy nebo stolní hry, dřevěné a gumové hračky či zvířátka a pastelky.

Postupně se zásobování zlepšovalo, ale na zboží se často stávaly dlouhé fronty někdy i přes noc. Už v 60. letech vystřídala dřevěné hračky autíčka na setrvačník nebo nafukovací plastové hračky, případně i stavebnice Merkur. A také se hodně kupovaly dětem knihy od Karla Maye nebo Jaroslava Foglara. Stromeček se začíná více třpytit s řetězy, skleněnými ozdobami, ale objevují se i světelné ozdoby. Sehnat se dal třeba kufříkový magnetofon, elektrický mlýnek na kafe nebo dětský šicí stroj, který uměl opravdu šít.

V 70. a 80. letech se posílil rodinný rozměr Vánoc. Podpořila to zřejmě i normalizace a také to, že ideové tažení proti Vánocům oslabilo. Velkým holčičím hitem se staly panenky a pro kluky to byly angličáky. A také přišla do módy céčka a jen málo dětí je v té době nenašlo některý rok pod stromečkem. Ten už se přiblížil tomu, jak ho známe dnes, co se týče bohatosti výzdoby – nechyběly ani čokoládové bonbóny, stálicí zůstaly skleněné ozdoby i svíčky a prskavky.

Vánoce po roce 1990 už většina z nás asi zná dobře. Vrátily se koledy, betlémy i půlnoční mše, ale také dobročinné sbírky. Nadílka pod stromečkem mohla začít těžit ze stále se rozšiřující nabídky obchodů. Vánoce taky začaly mít více veřejný rozměr. Většina měst zavedla adventní trhy, koná se řada vánočních kulturních akcí, rozsvěcují se městské vánoční stromy, zpívají se pod nimi koledy. Ve zmíněných Českých Budějovicích vzniklo třeba i veřejné kluziště na adventních a vánočních trzích. Skauti roznáší o Vánocích světlo putující do Evropy až z Betléma, kde se podle Bible narodil Ježíš. A nechybí ani třeba výtvarné vánoční dílny pro děti v muzeích a muzea také připravují třeba ukázky starých řemesel, které měly vztah k Vánocům.

Dalo by se určitě mluvit o mnoha regionálních tradicích, které vznikají. Pokud jde o původní křesťanský význam Vánoc, vrací se třeba postupně roráty. Tato stará česká tradice vymizela a nyní se do řady farností vrací. Jde přitom o tradici, která sahá až do doby Karla IV. – Staročeské roráty jsou jednoduše řečeno specifickou formou mše svaté, která je sloužena v češtině a latině a zachovávají se při ní starší liturgické formy, kdy kněz bohoslužbu neslouží tváří k věřícím jakoby v kruhu s nimi, ale stojí v jejich čele přímo u paty hlavního oltáře.

Roráty se konají v adventní době před rozedněním a slouženy jsou ke cti bohorodičky Panny Marie. Jejich název je odvozen od vstupního zpěvu v latině, který začíná slovy Rorate coeli desuper, neboli česky Rosu dejte shůry. Mše jsou doprovázeny nádhernými zpěvy a žádný z evropských národů nemá tak rozvinutou rorátní tradici jako Češi. I u nás ale roráty vymizely, ale řada farností se je snaží obnovit.

V každé rodině a farnosti mají Vánoce většinou svou specifickou formu. To obecné a typické pro každou dobu se v nich proto nehledá snadno. Dá se ale říci, že v posledních sto letech si české Vánoce zachovaly svou podobu, která se ustanovila v 19. století v době průmyslové revoluce a lepšícího se materiálního zabezpečení. Stromky, dárky, adventní věnce, vánoční pohledy – to vše patří k Vánocům už od 19. století.

Zvyk zapalovat na adventním věnci svíčky pochází třeba z roku 1838. Nejstarší zprávy o zdobení stromečku pocházejí z roku 1570, ale masově se tento zvyk rozšířil až v předminulém století. Řada těchto zvyků pochází z Německa. Vánoční pohlednice se objevily poprvé asi ve Skotsku. Adventní kalendář byl poprvé vytištěn v Mnichově v roce 1908 a v Čechách se adventní kalendáře masověji rozšířily až po roce 1989.

Až hluboko do středověku sahá tradice betlémů. Jejich pravlastí je hlavně Itálie a u nás je svého času císař Josef II. zakázal jako dětinskost. Velkou stálicí Vánoc je také jmelí. To bylo posvátnou rostlinou Keltů a podle řeckých legend otevíralo brány do podsvětí. I křesťanství k němu má legendu, podle které jmelí kdysi rostlo jako strom a snoubenec Panny Marie Josef z něj vyřezal pro Jěžíška kolébku a Římané pak ze stejného stromu vyrobili kříž, na kterém byl dopoledne na Velký pátek 7. dubna roku 30 Ježíš ukřižován. – Zvyk políbit ženu nebo dívku pod jmelí pochází z Anglie.

Dnes jsou Vánoce vlastně od všeho trochu. V antice se jejich tradice jako svátku narození Ježíše Krista datuje už zřejmě do 2. století a doloženo je jejich slavení jistě ve 4. století. Od té doby ušly velký kus cesty, jak co se týče různých zvyků, tak co se týče posunu jejich významu v některých zemích. Jejich datum byl zřejmě vybrán podle křesťanských legend vážících se k Ježíšovu početí z Ducha svatého na židovské Velikonoce, které podle hebrejského kalendáře připadají na 25. března a narození pak bylo vypočítáno po devíti měsících na 25. prosince.

Každopádně až čas ukáže, kam se budou české Vánoce posunovat v budoucnosti, ale jakou cestu ušly, můžete vidět až do Tří králů v Jihočeském muzeu.