Co říkáte na současnou situaci ve školství?
Patnáct let jsem učila na střední odborné škole a měla bych bránit zájmy učitelů. Na druhou stranu jsme v těžké době konsolidace veřejných financí a stejně jako ostatní rezorty, tak i školství musí počítat, jak harmonizovat své náklady tak, aby se zachovala kvalita. Teď nekontrolovaně narůstá počet pedagogických míst. Za uplynulý rok jsme měli nárůst sedm tisíc, to zdaleka neodpovídá populační křivce. Školství tak bobtná a tvoří další a další výdaje, které musí stát platit a není tam žádný regulativ, jak to ovlivnit. Proto konsolidace financí musela přijít a musí se nad tím přemýšlet.

Myslíte si, že je na místě stávka?
Myslím si že požadavky ohledně nepedagogických pracovníků jsou hodně mediálně zkreslené. Několikrát jsem slyšela vyjádření pana ministra, a je to náš rezort Starostů a nezávislých, o tom, že se bude rušit osm tisíc míst nepedagogických pracovníků, která jsou neobsazená. Nebude se to tedy týkat žádných konkrétních lidí. Bude se to týkat míst, na kterých teď nikdo nepracuje, které si školy drží jako neobsazené a ty finanční prostředky, které od státu na ně dostávají, si přerozdělují v rámci svého rozpočtu. To je věc, která mediálně nezaznívá dost razantně. Pan ministr se to snaží vysvětlovat, ale odbory naskočily na nějakou vlnu protestu a je to jejich práce. Je třeba udělat ty informace trochu víc objektivní a poslouchat i druhou stranu.

Je úroveň českého školství srovnatelná se zahraničním?
Se školským výborem vyjíždíme na zahraniční cesty. Mohu tedy říct, že se můžeme srovnávat se školami v celoevropském měřítku. Samozřejmě jsou školské systémy, které jsou dál. To bylo dáno historickým vývojem, je to třeba finský model. Ale i tam už se vrací k takovým věcem, které jsme tady zrušili. To jsou třeba speciální třídy a speciální školy, kde integrují a provádějí inkluzi. Ale v rámci výchov a tříd. V jedné škole jsou jak třídy běžné, tak speciální. Inkluze pak probíhá ve výukách, kde integrace není tak náročná. Třeba na chodbách, v hodinách tělocviku a podobně.

Je tedy podle vás model začleňování dětí se speciálními vzdělávacími potřebami v Česku zvládnutý?
Já sama pocházím ze speciálního školství. Fandím tomu, že se děti mají začleňovat. Ale ony také potřebují zažívat úspěch. Když necháme systém bobtnat tak, že každé potřebné dítě bude mít asistenta a nebude to mít regulativ – tedy když přijdou rodiče do pedagogicko-psychologické poradny s dítětem a dostanou nárok na asistenta, tak to automaticky vytvoří mandatorní výdaj na školství a není tam žádný mechanizmus, jak to zastropovat, tak bychom potřebovali stále větší a větší finanční prostředky. Ze své praxe si nedovedu představit třídu, kde by byl jeden vyučující a pět asistentů. To je přehnané. V zájmu dětí se speciálními vzdělávacími potřebami je zažívat úspěch a být v kolektivu uznávaný a úspěšný. To se neslučuje s tím, kdy máte třídu o třiceti dětech, jsou tam integrovaní žáci s různými speciálními potřebami. Pak nastává problém v týmové práci a soužití školního kolektivu.

Někteří rodiče zastávají názor, že inkluze brzdí výuku ostatních žáků. Je to tak?
Pohlížím na to z pohledu učitelky. Samozřejmě každé dítě potřebuje individuální přístup. Jak to nadané, tak to znevýhodněné. Ale musíme to dělat s rozmyslem. Mně přijde vhodný finský model, kdy je jedna škola a v ní jsou jak speciální, tak běžné třídy. Integrace tam probíhá v rámci předmětů které nejsou tak náročné. Nejsou to jazyky ani matematika, jsou to výchovy a předměty, kde může k inkluzi zcela přirozeně docházet.