Vaše setkání po 25 letech od natočení Princezny ze mlejna v Písku v hotelu U Kapličky u Grégrů nebylo náhodné. Prý jste tady tehdy bydleli a byli skoro prvními nocležníky. Promiňte, že se ptám, ale proč jste jako domorodec neubytoval štáb ve Strakonicích?
Protože jsme rok předtím v Písku natáčeli dokument Hudební Písek a s Mirkem Grégrem jsme se skamarádili, hlavně díky jeho skvělé vinárničce. Právě stavěl svůj hotel U Kapličky a slovo dalo slovo, že na příštím filmu budeme už bydlet u něj. A stalo se. V roce 1993 jsme byli skoro prvními hosty jeho krásného hotelu, o šest let později při natáčení druhého dílu jsme chvíli bydleli u něj, chvíli v Prachaticích. Bylo to hlavně proto, že odtud bylo daleko blíž na plac než ze Strakonic.

Předpokládám, že se při tomto setkání vzpomínalo. Vzpomněli si herci na něco, co vy jste dávno zapomněl? Kteří herci se namátkou zúčastnili?
Kromě pana Švehlíka, který měl natáčecí den, a Lucie Bílé, která koncertovala v Bratislavě, přijeli všichni pozvaní. Panovala radost ze setkání, pohoda, vzpomínání a mnoho zážitků, jeden vyvolával druhý, prostě skvělá atmosféra se skvělými lidmi. Navíc úžasná obsluha a fantastické dobroty pana kuchaře! Besedovalo se až do půl třetí do rána. A opravdu, mnoho příhod a detailů, na které jsme pozapomněli, se nám postupně vybavovalo a vyvolávalo všeobecné veselí.

Princezna ze mlejna se točila i na Strakonicku. Například u rybníka v Oseku, v radomyšlském kostele a u Bavorova. Vyjmenovala jsem vše nebo jsou v pohádce ještě další záběry z našeho regionu?
Je to už 25 let a já ten film snad dvacet let neviděl. Na svoje filmy se už nedívám. Takže jsem z toho mnoho zapomněl. Ale byly tam záběry ze Zechovic, Nahořan, od Němčic, pod Helfenburkem, u Nové Hospody, v zámeckém parku v Blatné, na Zlatém potoce u Vitějovic, v Čichticích, v Myšticích, na cestě u Sedlice, kolem Oseka a Radomyšle, prostě skládačka záběrů z celého našeho regionu.

U Bavorova jste měli vybudovanou kulisu mlýna. Z čeho se skládala? Tehdy jsem se tam byla podívat a celý mlýn vypadal docela fortelně.
Protože byla postavená na bažině, museli jsme nejprve zatlouct do země spoustu dřevěných pilotů asi metr a půl vysokých, na nich se postavilo velké jeviště a na něm pak kulisy mlýna se dvorem, mlýnicí, vantroky. Na dvůr se navezlo mnoho aut země a písku, položily se pásy drnu a trávy, zasadily se kopřivy a jiné býlí, na podezdívku mlýnice se nalepil mech a lišejník. Podezdívka byla z výlisků materiálu, jaký se dává do bonboniér. Ten se natřel našedo a nazeleno a zdálky vypadal jako kamenná podezdívka. Mlýn byl z kulisových dílců potažených jutou, pak balícím papírem a nakonec natřen sádrovou kaší s vápnem. Zárubně dveří a oken, stejně jako štíty, byly z polystyrénu. Hned první den nám je oštípaly husy, takže celý štáb musel sbírat bílé kuličky pod celém dvoře. Najali jsme proto asistentku – pasačku, která měla za úkol husy hlídat, aby nám mlejn nesežraly úplně. Mlýn vypadal opravdu jako skutečný, dokonce se tam zastavil jeden kolemjedoucí Němec a chtěl mlýn gleich kaufen, ihned koupit. Nevěřil, že je to papírová kulisa, až když si to omakal, zíral jako puk. Tak si ho aspoň ofotil ze všech stran a možná si ho postavil někde v Berchtesgadenu.

Během natáčení vás vypeklo aprílové počasí. Pamatuji si, že jste potřebovali natočit scénu, jak pan kníže odjíždí z mlýna a mělo svítit sluníčko. Čekali jste a doslova očima rozráželi mraky, aby alespoň na minutku slunce vykouklo. Počasí je pro filmaře asi pěkný prevít, že?
Říká se, že filmaři mají tři nepřátele – děti, zvířata, sníh – tedy počasí. V roce 1993 bylo to nejdeštivější léto od stvoření světa a v naší pohádce jsou ne všechny sluneční dny, ale všechny chvilky, kdy jen povykouklo slunce. Také se kvůli špatnému počasí natáčení protáhlo o dva a půl měsíce! Některé obrazy, které měly být natočené v exteriéru, třeba na palouku za mlýnem nebo na hrázi rybníka, jsme přepsali do sednice mlýna. Za každým oknem stály pod velkými deštníky velké reflektory a praly do světnice jakože slunce, aby pocit letního dne byl úplný, zatímco venku lilo a lilo. Opravdu, snad nejhorší mé natáčení, co se počasí týče. Ale díky pohodovému štábu jsme to zvládali dobře. Co jiného nám taky zbývalo. Říkal jsem – kdyby tu seděl americký i ruský prezident a papež, lilo by stejně, tak co se já budu rozčilovat?

Za slunečna nejvíc trpěla Yvetta Blanarovičová v roli čerta. Dokonce měla svého komorného, který ji mezi záběry ovíval velkým vějířem, a také prý jednou omdlela. Trpěly i další postavy třeba něčím jiným? U Čertovin jste říkal, že Sára Sandeva měla panickou hrůzu z hmyzu, hadů a jiné havěti.
Ano, zatímco my jsme byli v šortkách a tričku, ona se pekla v kožichu, olepená vousy, latexovýma ušima, nosem, falešnými zuby, nalepenými drápy. To bylo při natáčení druhého dílu, když už bylo léto takové, jaké má být. I z vodníka a čarodějnice stékaly čůrky barevného potu a maskéři si div nezoufali. A herečky se bojí všeho, od pavouků přes myšky a žáby, až po hady a havrany. Ale i koní. Dana Morávková při natáčení Z pekla štěstí se tak bála koně a jízdy na něm, že ten vycítiv její strach ji hned elegantně vyklopil. Letěla, dopadla a dlouho plakala. Pak jsme ji na koně vysadili znovu, znovu plakala, volala pánybohy na pomoc, leč marně. Tentokrát se s ní koník vesele rozběhl a zmizel kdesi v parku. My slyšeli jen její pláč a křik. Našli jsme ji tentokrát sedící na koni, leč neschopnou ničeho, prostě zkameněla. Ale na filmu vypadá jako řítící se Amazonka.

Ne vše jde udělat počítačově a musí pomoci člověk – je pravda, že s ocasem čertíka hýbal různě schován člen štábu? Prozradíte i další vychytávky z této pohádky?
Čertíkův ocas animoval asistent Marek Kališ, který vymyslel jeho oživení, stejně jako pak do pohádky Čertova nevěsta. Měl tři nitě – černou, zelenou a hnědou, a podle barvy pozadí je uvazoval na konec ocasu a jemně jimi poškubával. Když byl čertík rozčilenější, tím víc nitkou trhal. Jaképak počítačové triky, když máme šikovné štábové spolupracovníky… Vodník chodil po lávkách postavených těsně pod hladinou mělkého rybníka, čertík se pomocí kopírovaného triku měnil ve čmoudíka. Film je prostě takový je jeden velký švindl.

Vzpomenete si na krásnou a naopak nepříjemnou reakci na Princeznu ze mlejna?
Reakce byly vesměs krásné a nadšené. Psaly školky, školy, družiny, rodiny, děti snad do šesté třídy i výš, že chtějí další pokračování příhod krásné Élišky, čertíka, hastrmánka, a na to konto jsme až po šesti letech natočili pokračování, které mělo ještě větší úspěch. A nepříjemné reakce? Snad jen od našich kritiků, ale to je mi tak jedno…

Pokračování Princezny ze mlejna je o pět let mladší, letos slaví dvacetiny. V ní jsou scény od moře, kde Jindřich bojuje proti Turkům. Opravdu jste vyjeli za hranice?
Trochu vás poopravím. Letos uplynulo 25 let od natočení prvního dílu Princezny ze mlejna, příští rok to bude 20 let od natočení druhého dílu. Zároveň letos uplynulo 35 let od Slunce, sena, jahod a 30 let od Slunce, sena facek. Filmy se uvádějí do kin většinou až následujícího roku po natočení, takže první díl šel do kin v roce 1994 a druhý v roce 2000. Musím podotknout, že při prvním uvedení na Štědrý večer v České televizi pohádku sledovalo skoro pět milionů diváků, což je dosud nepřekonaný rekord. Scény v Turecku jsme točili v kaolínovém dole v Horní Bříze – Kaznějov u Plzně. Možná bychom podobnou krásnou krajinu v Turecku ani nenašli.

Měl Jindřich při skoku ze skály do vody zástup kaskadéra?
Oba herce zastoupili kaskadéři. Ono se to možná nezdá, ale byla to výška jako blázen.

Dostali vás při natáčení těchto pohádek samotní herci někdy do stavu, kdy jste se smál, až jste se za břicho popadal?
Jistě, ale to není publikovatelné. Nicméně pan střihač slepil všechny nepovedené záběry za sebou, hlavně s okamžitými komentáři herců, a to byste koukali, jaká nepohádková slova zněla u pohádkového mlejna. Snad jen ten nejslušnější – Eliška volá holoubka, aby ho dala Jindřichovi s sebou na vojnu. Asi třináctkrát letěl holoubek úplně jinam, asi dvanáctkrát minul těsně Elišku, potřinácté se už neudržela a když holub přistál zase jinde, než měl, křikla na něj – debile jeden! V dalším záběru dává holuba Jindřichovi na rameno, načež ho milý holoubek pos…

Jak se natáčelo před čtvrt stoletím, jak se natáčí teď? Změnily se pro filmaře poměry?
Všechno závisí na penězích a čase. Čím víc času na natáčení máte, tím víc se můžete jednotlivým záběrům a scénám věnovat. Ale čas jsou peníze, a proto se dneska kouká, aby film vznikl za pár dní a za málo peněz. Samozřejmě, jsou to soukromé peníze a každý producent chce šetřit, kde může. Za starého režimu se film schválil do výroby, vyhradily se peníze a točilo se tak dlouho, dokud se film nenatočil. Čekalo se na počasí, kameramani si hráli se světlem, čekalo se na nejpříhodnější atmosféru, vše řídil režisér a kameraman. Dneska to už není ani myslitelné, dneska by to nikdo nezaplatil. Proto v nejlepším případě dochází ke klidným kompromisům režisér – producent ještě při schvalování scénáře. Na druhé straně mnoho práce usnadní počítače, ve střižně, při trikových záběrech, při dalších pracovních úkonech, takže dokončovací práce po natočení filmu jsou díky těmto skvělým pomocníkům daleko pohodlnější a rychlejší. Ale mnohdy i dražší.

Zaslechla jsem, že se snad chystáte na natáčení druhého dílu Čertovin. Pokud je to pravda, přijmete zase azyl v zahradnictví u Bošků ve Stříteži u Volyně?
Koho jste potkali, co vám to nalhali? Pravda to není, píšeme scénář na úplně jinou pohádku, kterou chceme točit příští květen a červen. A jestli budeme zase točit tady u nás doma, určitě rád využiju nabídky rodiny Boškových. Jsou to moje sluníčka a vlastně i rodina, protože paní Bošková je dcerou mé tety Jiřky.

Jak si, pane režisére, užíváte léto? Cestujete?
Tento rok nic netočím, odpočívám a flámuju. V květnu jsem byl v Itálii, v červenci v Petrohradu, teď se zase vracím do Itálie. Takže klid, pohoda. Byl jsem na několika návštěvách známých, kteří vyhrožovali, že jestli k nim nepřijedu, nebudou se mnou už nadosmrti mluvit. Slibuju jim totiž návštěvu snad pět let i víc.