Petro, jaká vlastně Naďa je?

Umí být seriózní v práci, mluví několika jazyky, ale jak se ocitne doma, vyplouvá navenek její historie, nedořešené vztahy a chová se jako malá. Je to bomba, která přiletěla z New Yorku a dopadla domů jak dělová koule.

Vaši seriálovou rodinu tvoří Petr Rychlý, Míša Badinková a děti. Jak jste se sžili?

Jsme doslova taková nenormální rodinka. Do Beníčka jsem se úplně zamilovala, hned si mě pokřtil, když mě celou poblinkal, a mám od něj pěkně namožené svaly. Točit s tolika dětmi musí být pro štáb asi o nervy, ale já si to užívám. Děti jsou nejlepší herci. S rodinkou jsem spokojená.

Intenzivní natáčení Ordinace se potkalo s intenzivním zkoušením v divadle. Jak teď vypadá váš běžný týden?

Ty premiéry Na zábradlí byly hned dvě, plus intenzivní turné s Listováním. Hráli jsme komiks Svatá Barbora – na motivy kuřimské kauzy – a dotáčela jsem česko-německý film. Pro mě překvapivý vstup do Ordinace zaplnil poslední minuty podzimu. Nelituju, ale jsem ráda, že už pomalu vidím světlo na konci tunelu.

Co děláte, když potřebujete zrelaxovat? Co vás vrátí do pohody?

Sauna. Čas o samotě. Dobré jídlo. Spánek. Obyčejné, základní věci. A čas s mým kmenem, což je rodina a moji nejbližší. Jsem hrdá teta ročního Matěje. On je pro mě zázrak.

Jaká jste vy?

Vždycky říkám, že jsem člověk a pak až herečka. Vlastně nemám označení herečka moc ráda, protože každý protočí oči a představuje si kdovíco. Mám práci ráda, ale stejně tak intenzivně, jako se do ní ponořím, ji dokážu odstřihnout a žít. Jestli existuje kombinace extrovert & introvert, jsem jejím příkladem.

Dokázala jste to i v době, kdy jste dělala zdravotního klauna?

To byla nádherná práce, ale také hodně náročná. S organizací Zdravotní klaun jsem strávila dvanáct let a ta zkušenost mě zásadně formovala. Teď cítím, že ty roky v nemocnici byly naplněné až po okraj, a tak jsem si dala pauzu a komediální talent uplatním jinde.

To jste z nemocnic daleko neutekla…

To je pravda, teď budu „pro změnu“ chodit do Ordinace.

Jak jste se stala zdravotním klaunem? 
Zaujatě mi o tom vyprávěla kamarádka Jana Kučerová. Šla jsem na konkurz a vzali mě. Tehdy bylo v celé České republice asi jen pět zdravotních klaunů. Uvědomila jsem si, že jsem k tomu tíhla od malička. Nejenže jsem na sebe pořád navlékala nějaké šaty a hrála si s neviditelnými postavami, ale když jsem šla kolem domova důchodců, měla jsem chuť tam jít a něco jim zazpívat. Mezi zdravotními klauny se to moje směřování projevilo naplno. Jezdila jsem nejen do nemocnic k dětem, ale i na geriatrie a ocitla jsem se na misi Lékařů bez hranic v Kamerunu. Zkušenosti z africké polní nemocnice mi doslova změnily život, blbosti neřeším.

Co vám pomohlo ve chvílích, kdy jste se potkala se smrtí?

Ano, se smrtí jsem se potkala často, víte, ale já nevnímám smrt jako strašáka. Život a smrt k sobě patří. Mnohem horší je bolest a osamělost. V LDN, v domovech pro seniory, dětské i dospělácké psychiatrii. Jsou kolem nás místa, která je potřeba prosvětlit. Já to třeba umím humorem, ale věřím, že těch způsobů je víc.

Kde vás ještě diváci mohou potkat?

Rozhodně v Divadle Na zábradlí, kde jsem v angažmá a právě slavíme šedesát let. Také v Listování, v rozhlase, mám uši na jazyky, takže se někdy mihnu v zahraničních seriálech a filmech v produkci Netflixu, Amazonu nebo History Channel.