Když osud zradí, život musí jít dál

Původně pracovala jako dojička a později byla prodavačkou. Pak začala marodit se zády. Trpěla velkými bolestmi a dusila se. Lékaři jí v roce 2012 diagnostikovali plicní embolii. Příčinou byl velký výhřez do míchy na páteři, který by bylo potřeba odstranit operativně. Nakonec tento zákrok odmítli udělat v Praze i v Liberci s obavou, že by se stav pacientky mohl zhoršit. „V České republice se nenašel doktor, který by byl ochoten mě operovat. V roce 2013 jsem už ochrnula na pravou nohu a dcera mi domluvila operaci páteře v Německu. Němci operaci provedli, konstatovali, že pravá strana dolní části těla je ochrnutá, ale to jsem stále ještě chodila o holích. Každopádně mi operace pomohla, protože můžu dýchat. V červenci 2014 jsem náhle upadla a od té doby jsem ochrnutá na obě nohy od pasu dolů. Psychicky jsem se tenkrát zhroutila a kdyby se mi ve stejných dnech nenarodila vnučka, nechtěla jsem už zít. Vnučka mi dodává energii a sílu,“ říká Martina Voráčková. „Zdravý člověk si tu bezmocnost neumí představit, ale já to vnímám v každé maličkosti. Mám 65 letého tatínka. Za normální situace bych se teď o něj starala. Nakonec se ale musí on starat o mě, protože manžel samozřejmě chodí do práce,“ dodává.

„Na okresní správě sociálního zabezpeční mi přiznali třetí stupeň invalidity, a pokud jde o nárok na příspěvek na péči, po velkém pídění mi byl přiznán druhý stupeň bezmocnosti, protože se ještě najím, učešu se, komunikuji a můžu si vzít sama léky. Po dalším velkém dohadování jsem dostala kartu ZTP. Podle posudkové lékařky písecké okresní správy sociálního zabezpečení jsem na ni neměla nárok, stejně jako na příspěvek na výtah, kterým bych se mohla dostat z bytu v prvním patře dolů, třeba v létě na zahrádku, a nemusela bych tu zavřená čekat, až přijde manžel z práce nebo někdo jiný. Já dokážu sklouznout z vozíku, naskládám si bezvládné nohy před sebe a po zadku se šoupu dolů ze schodiště a odstrkuji se rukama. Někdo pak za mnou musí přinést vozík. Nahoru se zas na rukou vzpírám a táhnu tělo za sebou,“ popisuje svou situaci Martina Voráčková a svůj fyzický výkon na strmém schodišti domku ukazuje. Je statečná, ale lékaři už projevují obavu, že to dlouho nebudou zvládat její ruce. Do bytu v patře vedou dvoje zalomené schody.

Proč výtah? Pacientka může sjíždět po zadku

Jako vozíčkářka vnímá Martina Voráčková řadu bariér i ve městě Písku. Když se nechala před pár týdny odvézt na maturitní ples dcery, nebyl v kulturním domě k nalezení klíč od záchodu pro invalidy. Když požádala o otevření bezbariérového WC sestru v oční ordinaci v písecké nemocnici, dostala nevlídnou odpověď, že otevřený záchod je v přízemí. „Když jsem se konečně domohla aspoň vystavení karty ZTP, protože na kartu ZTP/P posudková lékařka můj nárok neuznala s tím, že prý jsem schopná krátkodobé chůze, vydali mi kartu letos 6. ledna se zpětnou účinností od října. Jelikož je karta časově omezená, o tyto tři měsíce dřív budu muset absolvovat nové vyřizování a dokládání. To už mi přijde jako truc,“ postěžuje si žena.

Mnohem víc se jí ale dotýká, že podle posudkové lékařky Evy Votavové z Písku nemá nárok na příspěvek na zvláštní pomůcku, tedy na vybudování výtahu nebo plošiny do prvního patra.

„Orientačně jsme získali rozpočty od dvou firem. Jedna vybudování výtahu ocenila na částku 680 tisíc, druhá na 445 tisíc korun. Už čtyřikrát moji žádost na okresní správě sociálních věcí zamítli, odvolávali jsme se do Tábora, tam to zamítli také a na další instanci na ministerstvu rovněž. Odvolávám se už 19 měsíců. Výsledkem bylo, že mi ministerstvo doporučilo psychiatrické nebo psychologické vyšetření. Na zbláznění to opravdu je. V jedněch papírech mám napsáno, že u mne jde o dlouhodobý nepříznivý stav, a když žádám o příspěvek na výtah, tak zas o dlouhodobý stav nejde,“ kroutí Martina Voráčková hlavou. S manželem zkoušeli objednat i nějakou jednoduchou plošinu u místních řemeslníků. Nikdo si ale nevezme jen tak na triko výtah pro vozíčkáře postavit a nést odpovědnost. Statisíce ale Voráčkovi nemají.

Lékařka ignoruje lékaře

„Myslím, že už je to osobní, protože jsem si na posudkovou lékařku Evu Votavovou stěžovala. Žádala jsem, aby se přijela podívat do mého bydliště, v jaké situaci jsem, ale odmítla, že návštěvy v bytech nedělá. Navíc mě na sociálce varovali, abych to celé nedávala médiím,“ říká. Naopak lékaři, kterým je případ Martiny Voráčkové známý, naše noviny oslovili. I proto, že se pokoušeli posudkovou lékařku sami kontaktovat, ale ona na korespondenci neodpovídá.

„Doktorka Votavová odmítla vzít v potaz lékařskou zprávu neuroložky Jany Hruškové z Písku, která můj stav popisuje jako funkční paraplegii obou dolních končetin. Zřejmě si myslí, že jsem získala nějakou podvodnou zprávu, ale já jsem se k paní doktorce Hruškové přihlásila z jediného důvodu. Má bezbariérovou ordinaci. Lékaři, se kterými jsem v kontaktu, už mají pochybnosti, jestli je doktorka Votavová vůbec kvalifikovaná na to, aby všechny ty odborné zprávy správně vyhodnotila. A mě by zajímalo, do kolika let tam bude pracovat, protože je jí už přes sedmdesát,“ zlobí se Martina Voráčková, a protože tyhle věci už říká i nahlas, nabyla dojem, že je proti ní posudková lékařka zaujatá.

Bezmocný úřad práce

Systém připomíná bludný kruh. O poskytnutí dávky – třeba právě na pomůcku, na auto či benzín, rozhoduje úřad práce. Přijme žádost, provede domácí šetření, zpracuje zjištěné poznatky a pošle je posudkovému lékaři okresní správy sociálního zabezpečení. Ten pak rozhodne a vydá posudek, zda konkrétní člověk, kterého nikdy osobně neviděl, má či nemá nárok na daný příspěvek nebo pomůcku. „Posudkový lékař není našimi podklady vázán, kdežto pro nás je jeho posudek závazný,“ říká ředitel píseckého kontaktního pracoviště úřadu práce Jiří Brožák. Připouští, že někdy se obě pracoviště v hodnocení situace konkrétního člověka rozcházejí. „Někdy se i dohadujeme,“ zmínil.

„My nesmíme rozhodnout v rozporu s posudkem okresní správy sociálního zabezpečení. Když je posudek kladný, rozhodujeme pouze o výši příspěvku, a poskytnout jej musíme. Hlídáme jen to, zda klient nepřekračuje rozumnou cenovou míru. Jde o to, aby pomůcka byla funkční. Když je však posudek záporný, nemůžeme nic,“ konstatuje ředitel znovu fakt, že osud Martiny Voráčkové má v rukou jediná žena na sociální správě.

Jiří Brožák přitom uvádí, že to vůbec není otázka peněz. Těch je na tyto pomůcky k dispozici dost, horní hranice příspěvku na výtah je 800 tisíc a písecký úřad práce před časem už jeden výtah financoval klientovi z Vráže. „Snažíme se dělat maximum. Když vidíme, že posudek z okresní správy sociálního zabezpeční je záporný, zveme ještě před vydání rozhodnutí klienta k nám a vyzýváme ho, aby se pokusil získat ještě nějaké další argumenty, které by mohly rozhodnutí lékařky změnit. Klient může také po celou dobu nahlížet do spisu,“ dodává Brožák.

Zpráva neuroložky Jany Hruškové, šetření pracovníků úřadu práce v domku Voráčkových, intervence dalších lékařů, nic z toho nepřesvědčilo posudkovou lékařku Evu Votavovou, že by postižená Martina Voráčková měla dostat příspěvek na zřízení výtahu v dobevském domku.

Úřadu práce pak už nezbyde, než žádost o příspěvek zamítnout. Po opakované anabázi s žádostmi o příspěvek na výtah a na kartu ZTP už se Martina Voráčková obrátila na právničku a je připravena se se státními institucemi soudit.

ČSSZ reaguje

Advokátka Jana Tomešová říká, že její klientka ještě jednou zkouší odvolání, které se prostřednictvím krajské pobočky úřadu práce podává k přezkumné posudkové komisi ministerstva práce a sociálních věcí. Když neuspěje ani tam, přijdou na řadu soudy.

Okresní správa sociálních věcí v Písku se k případu vyjádřit nechtěla. Odkázala na Českou správu sociálního zabezpečení v Praze. Její mluvčí Jana Buraňová napřed uvedla, že je třeba doložit písemný souhlas klientky, aby mohly být poskytovány informace o jejím případu. Než ho ale redakce stihla dodat, přišel další mail se zprávou, že v této věci momentálně probíhá ministerské odvolací řízení a v takové situaci považuje ČSSZ za korektní ke konkrétnímu případu nyní vyjádření neposkytovat.

V obecné rovině však Jana Buraňová informace uvedla. Příspěvek na zvláštní pomůcku není vázán na jakýkoli stupeň invalidity ani na příspěvek na péči, kde se posuzuje tzv. stupeň závislosti. Rozhodující je v tomto případě charakter zdravotního postižení, který zhodnotí posudkový lékař. Podle Jany Buraňové posudkoví lékaři vycházejí ze všech odborných nálezů, které jsou jim dodány praktickým či odborným lékařem nebo klientem. Žádný nemohou odmítnout. Je však pravdou, že zákony nestavují posudkovému lékaři zkoumat situaci klienta v místě bydliště.

Posudkový lékař má na veškerou korespondenci odpovídat ve lhůtách stanovených správním řádem, dle zákona o státní službě může pracovat do 70 let. Jana Buraňová doplnila, že věkový průměr posudkových lékařů v roce 2015 byl v republice 59,6 roku. Konkrétně o posudkové lékařce z Písku uvedla, že plně splňuje odbornou kvalifikaci, disponuje atestací z posudkového lékařství.

Poslední odpověď na otázku, zda klientka může při podezření z podjatosti žádat o posouzení její věci jinou správu sociálního zabezpečení, asi nepotěší. „Důležitá zásada je, že námitku je třeba podat před zahájením řízení v určitém předstihu. K námitce podjatosti podané po proběhlém řízení nelze přihlížet,“ konstatuje mluvčí ČSSZ. Jak má ale klient předem vytušit, že se mu jednání lékaře nebude líbit a získá během řízení podezření o podjatosti? Když takový dojem nabyde, je už podle vyjádření pozdě.

Jakoby nestačilo, že je člověk nemocný a nemohoucí. Ještě aby absolvoval boje s úředním molochem. Nebo možná osobní nevůlí.