Jana Germenis-Hildprandt se narodila v Praze a do roku 1952 žila na zámku v Blatné. Pak byla celá její rodina vystěhována do nedaleké Rojice, kde žila do roku 1958. Etiopský císař Haile Selassie I. a její dědeček Ferdinand Veverka jí pomohli emigrovat do Addis Abbeby v Etiopii, kde studovala a žila do roku 1970. Tam poznala svého manžela, řeckého stavebního inženýra Spiridona Germenise. Společně žili a pracovali v mnoha státech – v Itálii, Íránu, Indonésii, Malajsii, Singapuru a v letech 1979-1992 v Řecku. V 90. letech začaly její cesty do Čech a od roku 1996 žije v Blatné.

Stephanos Germenis-Hildprandt se narodil v roce 1981 v řeckých Athénách, kde vyrůstal. V Londýně pak studoval politologii a cizí jazyky na univerzitě Surrey. Následovala War studies na King´s College v Londýně a poté se zaměřil na studium financí na City University/Cass Business School v Londýně. Tam i pracoval v oblasti bankovního sektoru a po přestěhování do Prahy ve finančnictví. Od roku 2014 žije v Blatné, kde spravuje rodinné dědictví včetně blatenského zámku.

Jak dlouho zámek spravujete?

Jana: Po devadesátém roce jsme zažádali o navrácení zámku a v roce 1992 jsme začali zámek opravovat. Z minulosti jsme neměli žádnou zkušenost se správou tak velké nemovitosti, takže začátky nebyly jednoduché. Můj největší učitel byl manžel, protože byl stavební inženýr a věděl si tedy rady se stavebními úpravami. Znal dobře svou práci, učili jsme se na tom všichni. Bylo to zajímavé hned od začátku.

Viděl manžel nějaké rozdíly v práci zdejších stavebních firem v porovnání se zahraničím? Musel se také učit?

Jana: Tak zaprvé se musel učit češtinu. Po celém světě jsou stejní řemeslníci a tady v Čechách jsou dobří. Hlavně jsme vždycky museli najít někoho, kdo měl zkušenost se stavbou historického objektu a vyhovět tak památkářům v jejich požadavcích.

Co všechno jste museli opravit?

Jana: Skoro všechno. Začali jsme se střechou, protože zatékalo do dvou paláců. To byly největší náklady a práce. A potom jsme začali s fasádou, kterou jsme dokončili až tento rok. Opravovaly a stále se opravují i vnitřní prostory. Dokončili jsme přibližně tři čtvrtiny zámku.

Získáváte na opravy nějaké finance z dotačních titulů?

Jana: Dostáváme příspěvky od ministerstva kultury. Za to jsme opravdu vděčni, protože každá koruna je při tak rozsáhlých opravách dobrá. Dotace se ale dají získat jen na exteriéry. Tedy na střechu a fasádu. Vnitřní úpravy a mobiliář musíme hradit ze svých zdrojů.

Bylo potřeba hodně vybavovat vnitřní prostory?

Jana: Zámek byl vybavený přibližně ze šedesáti procent, protože byl naštěstí vždy otevřený veřejnosti, takže nábytek zůstal a některé kusy jsme našli na jiných zámcích. Bylo štěstí, že zámek byl po celou dobu zaštítěn památkáři a nikdo z něj v minulosti neudělal například ústav nebo školu. V takových zámcích bylo navrácení do původního stavu daleko obtížnější nebo se už vůbec nepodařilo.

Část zámku se opravovala ještě před vaším příchodem. O jakou část se jednalo?

Jana: To byl Rejtův palác, kde začali už v sedmdesátých letech a když jsme přišli, stálo tu ještě lešení a zvenku nebylo nic hotové. Takže jsme zámek převzali i s lešením a začali s opravami.

Co jste museli udělat jako první, když jste zámek dostali?

Stephanos: Dýchat!

Jana: To je pravda. Musím ale říct, že jsme byli velmi rychlí. Řekli jsme si, že jednu prohlídkovou trasu otevřeme do týdne. Dělali jsme tak rychle, že si to nedovedete představit. A podařilo se nám to. Byli jsme na to velmi pyšní, že se nám po třiceti letech do týdne podařilo jednu trasu opět zpřístupnit veřejnosti.

Po Blatné tehdy kolovala zpráva, že jste chtěli zámek pro veřejnost zavřít. Měli jste někdy takové záměry?

Jana: Nikdy! Takových fám se šíří okolo zámků hodně. Ale my jsme o tom nikdy nepřemýšleli.

Mít zámek zní moc krásně, ale z čeho takovou nemovitost financujete?

Stephanos: V majetku zámku jsou také lesy, rybníky a další budovy. My to vnímáme jako celek. Na každý projekt se díváme v souvislostech s ostatními složkami. Neposuzujeme zvlášť zámek a zvlášť ostatní hospodářství. Je to celý systém, který se navzájem podporuje a doplňuje. Některé majetky vydělávají, jiné plní svou historickou, společenskou funkci a mají za úkol spojovat lidi. To je právě zámek. Devadesát procent zisku z ostatních aktivit investujeme do zámku.

Nabízí se otázka, proč to děláte, když byste mohli zámek třeba prodat a velmi dobře žít z majetku, který generuje zisk?

Jana: Tak k tomu vám něco řeknu! Všechny zámky vždy musely mít podporu z jiných zdrojů. Proto měly lihovar, pivovar, lesy, rybníky, pole a jiné výdělečné zdroje, protože samotný zámek je černá díra. Tam se jenom sype. Zámek se vždycky musí dotovat.

Stephanos: Každý kdo postavil zámek, měl napřed ty výdělečné činnosti a až když z nich dosáhl zisk, pak si dovolil postavit zámek. Opačně to nikdy nebylo. Historicky přišel vždycky jako první majetek a pak teprve rodina postavila zámek. Proto se také přistavovalo podle finančních možností a mnoho zámků, stejně jako ten náš, se zhodnocovalo v různých obdobích. Málokterý je postavený v jednom stylu. Pracovala na něm vždy řada architektů v různých dobách.

Jana: Hrady a zámky se stavěly velké nejen proto, že byly velké rodiny, ale také proto, že když byly například války, tak se lidé z celých vesnic stěhovali dovnitř. Byla to ochrana pro celý kraj.

Stephanos: A to je také naše filozofie. Celý majetek spravujeme tak, abychom z něj mohli financovat zámek a pomáhali jsme si vzájemně i s regionem. Proto zaměstnáváme přednostně lidi z regionu a dáváme zakázky řemeslníkům z okolí. Preferujeme regionální nákupy od potravin až po stavební materiál, i když máme jiné možnosti. Chceme žít v souznění s okolím tak, jak tomu dřív bylo. Jsme součástí regionu a chceme být. Máme tu odpovědnost v každé oblasti. Tedy také v kultuře. Aby z toho i budoucí generace měly užitek a radost. Když má zámek hodně návštěvníků, má je také město, muzeum, obchody a restaurace. Tak by to mělo fungovat ve vzájemné propojenosti. My nejsme ostrov sám pro sebe a to, že se za nějaké služby musí platit, je tím, že za ně musíme zaplatit i my. Ale zároveň fungujeme i jako sponzoři. Bylo by jednoduché věnovat se jen těm aktivitám, které přinášejí zisk. Nebo zámek prodat a život by byl sladký. Ne, to nejde. Je to rodinné sídlo a domov se neprodává!

Už jste měli nabídky na prodej zámku?

Jana: Byly takové nabídky. Různí spekulanti, kteří by z toho chtěli jen hotel. Zpočátku to byly cizí firmy. Chtěly zámky skupovat na hotely a nechat si je na sto let a za sto let by to vybydlené přišlo zase na rodinu. Tak to ne. Na to jsme nikdy nepřistoupili. Kdyby tohle udělal každý, tak by tady nebylo nic. Se zámkem jsou problémy, náklady, šedivé vlasy, ale také radost, odpovědnost pro příští generace.

Kolik stojí údržba zámku?

Stephanos: To je velmi těžké říct, protože to je takový začarovaný kruh. Skončí jedna práce a přibyde další. Ale alespoň pro představu mohu říct, že elektřina za části zámku, které používáme, je až sto tisíc korun za měsíc. Je do toho započítána zima, akce a podobně.

A kolik lidí zámek udržuje?

Stephanos: Přes sezonu je to okolo padesáti lidí včetně stálých zaměstnanců a lidí na dohodu o provedení práce. Například jsme zjistili, že pokud chceme, aby kavárna fungovala podle našich představ, tak raději zaplatíme zaměstnance do kavárny než bychom ji pronajímali jako v minulosti. Takhle jsme lokálně spojeni v zaměstnanosti s lidmi z okolí. Ne všichni ale mohou být zaměstnanci, protože některé činnosti jsou sezonní, například průvodcovství. Ale velmi se snažíme, abychom mohli lidi zaměstnat. A to nemluvím o lesích a dalších činnostech.

Jana: Teď kvůli koronavirové krizi dodržujeme menší kapacitu prohlídkových skupin, proto máme větší počet průvodců.

Jak zámek propagujete?

Stephanos: Marketing zámku je dost silný a lidi zámek znají, takže jej nemusíme moc propagovat. Ročně k nám zavítá více než sto tisíc návštěvníků. Do toho počítáme i návštěvníky parku, muzea a kulturních akcí.

Jana: Ale to je teď. Prvních deset let jsme museli každým rokem obesílat cestovní kanceláře a dávat vědět, že jsme otevření a podávat informace o nových trasách a podobně. Teď je výhoda ve využití moderního marketingu po internetu a sociálních sítích.

Nejste vůči státním zámkům v dotacích znevýhodněni?

Jana: Jistěže dostáváme méně, ale je to státní podpora a když vezmete, že stát má asi sto deset státních zámků, tak toho mají na listině dost.

Stephanos: Je jednoduché říct, že kasteláni na státních zámcích to mají lehčí, ale také mají svá omezení a nemohou žádat převratné částky.

Jana: Jediný rozdíl je v tom, že kastelán státního zámku si napíše, že to a to potřebuje a buď to od státu dostane, nebo ne, ale my musíme obrátit naší vlastní kapsičku. Soukromé zámky musí mít DPH, EET a všechny tyto věci, které státní zámek mít nemusí.

Stephanos: Například, když opravíme fasády, tak DPH si kvůli dotačnímu příspěvku, který čerpáme na fyzickou osobu, nemůžeme odečíst.

Jak zajišťujete a financujete kulturu na zámku?

Stephanos: Jsou tři typy akcí. Akce, kde jsme partneři, pak kde jsme spoluorganizátoři a třetí typ, kdy si akci organizujeme sami a neseme všechny náklady. Naše akce jsou například koncerty Symfonického orchestru Českého rozhlasu nebo vídeňských filharmoniků. Potom spolupracujeme s městem a centrem kultury na Jazz Day, Jihočeských klavírních kurzech, vánočních trzích a letos budeme spolupracovat s Jihočeským divadlem a budeme tu mít několik krásných divadelních představení. Některé akce budou letos zcela nově v parku. Naše podpora městu je v tom, že na mnoho akcí zapůjčujeme prostory zdarma nebo za symbolickou cenu. Chceme tím podpořit kulturu.

Jana: Na tu operu se moc těším. Rusalka v zámeckém parku bude určitě úžasná. A teď budeme mít i tři nové výstavy. Vystavovat obrazy zde budou světově známí malíři Kristian Kodet, Alexandr Oniščenko a nyní již probíhá výstava kovaného dřeva Moniky Mikyškové a Petra Sedláčka.

Co nejvíc láká turisty?

Stephanos: Nejvíc vyhledávají zámecký park s daňky a pávy. Navštěvují kulturní akce a výstavy. Dnes i kavárnu.

Pávi tu ale dřív nebyli, je to tak?

Jana: Ty jsme tu nasadili my. A teď i divoké husy. Kdybyste viděla, jak to bylo krásné, když za svatebčany byli na jedné straně daňci, bílý páv byl jako nevěsta a vzadu za nimi ty divoké husy, co by chtěl člověk víc. Je to moc krásné a vypadá to skvěle i na svatebních fotkách.

Kdy jste se rozhodli, že dojde ke generačnímu předání štafety?

Stephanos: K tomu došlo před šesti lety a učím se v podstatě stále. Je to zajímavý projekt, specifický tím, že jde o památku a musíte se řídit podle památkářů. Zámek jako objekt má přinášet kulturu a historický odkaz pro budoucí generace. Takže se na to nemůžete dívat jako na běžný projekt, který když přináší ztráty, tak jej ukončíte. Jenomže zámek není číslo, které generuje finance, ale zodpovědnost. Je to penězi neměřitelné. Mohli bychom říct dost, tady končíme a odstěhujeme se na nějaký ostrov, kde si budeme skvěle žít. Ale to nejde. Tím by skončila naše historie tady a to my nechceme.

Vidíte vzory mezi vašimi předky?

Stephanos: První byl náš předek Václav Karel Hildprandt, který zámek koupil a důležitou roli sehrál Ferdinand Hildprandt.

Jana: Ten postavil školu, přivedl sem dráhu, byl senátorem a on byl ten člověk, který udělal hodně věcí pro region. Každý ale udělal něco. Takže třeba jeho otec po vyhoření paláce ho musel znovu postavit, vybudoval cukrovar, můj otec zase lihovar a pivovar.

Stephanos: Dědeček Bedřich Hildprandt čelil těm nejhorším dobám. Měl hodně stresu v době, kdy reprezentoval rodinu v dobách války a v dobách komunismu. A pak moji rodiče převzali zámek zpět a budovali to, co se léta neopravovalo. Takže každý v té rodové linii měl nějaký úkol.

A jaký úkol máte vy?

Stephanos: Dalším krokem je zřídit v zámku ubytování, abychom ho mohli nabídnout svatbám i návštěvníkům akcí. Každý rok děláme akcí víc a víc. Když jsme před lety začali, přišlo na koncert čtyřicet až padesát lidí, převážně našich známých. Teď na velké koncerty přijde i víc než pět set lidí. Takže bychom chtěli nabízet stále víc lepších a zajímavějších věcí. Jsme členy asociace hradů a zámků, jsme v programu Klíč k památkám ministerstva kultury, máme partnerství s univerzitou v Oxfordu a každý rok sem jezdí na výměnný pobyt několik studentů, kteří s námi v létě pracují přes program Erasmus. Spolupracujeme s některými ambasádami v Praze. Mnohokrát jsem náš zámek jel prezentovat na půdu evropské asociace majitelů hradů a zámků, kde jsem členem za novou generaci majitelů. Takže můj úkol, cíl a také motto je dostat zámek do světa.

Neodpustím si poslední otázku. Vypadáte s maminkou jako skvělý tým. Máte mezi sebou také nějaké mezigenerační nesrovnalosti nebo se na všem shodnete?

Stephanos: Zdravá diskuse nemůže být bez výměny názorů. To k tomu patří. Já jsem sice manažer, ale matka zůstala v obraze a hraje v řízení zámku opravdu velkou roli. Bez ní by to bylo velmi těžké. Nikdo se nenaučí být manažerem přes noc. Pracoval jsem sice v oblasti financí, ale je něco jiného pracovat pro velké firmy a potom řídit vlastní projekt. Přes všechny starosti mi to přináší radost a ta práce mě naplňuje. To je pro mě důležité.

Jana: Ne každá rodina má to štěstí, že děti jdou v jejích stopách. A já jsem měla to štěstí, že můj syn do toho spadl sice jako parašutista z úplně jiné oblasti a se všemi problémy správu zámku převzal. Naučil se to. Já i ten majetek jsme měli velké štěstí, protože do toho dává srdce.