Zůstal věrný jedné značce. V regionálním tisku, Jihočeské pravdě a jejích „dětech“, Listech a později Denících, které vycházely v okresních mutacích, byl dlouholetým vedoucím krajské sportovní redakce. I když se změnil režim, i když Jihočenda změnila tvář i název a pod německým vlastníkem vplula do vod tržního hospodářství. Svoboda slova rozvázala novinářům ruce: co víc si mohl přát?
A když už měl jít podle občanky do důchodu, nikoho nenapadlo, že by měl redakci opustit a dívat se na fotbal jen doma u televize. Vznikaly a zanikaly kluby, fotbalisté postupovali a sestupovali, střídali se sportovci a měnili kolegové, ale Míla Ortman z Vrbenské a poté z náměstí Přemysla Otakara II. bezmála další dvě desetiletí psal, než definitivně odešel na novinářský vejminek. A teď je mu osmdesát a přiznává, že kariéra utekla hrozně rychle. Jako voda v Malši pod jeho Mladým, budějovickou čtvrtí, kde žije. „Mně se zdá být úplně jako včera, když jsem slavil čtyřicítku na soustředění ve Zlaté Koruně, a najednou je dalších čtyřicet let pryč! To je neuvěřitelný,“ diví se Míla Ortman. Věřte nebo ne, u novin totiž čas běží jinak, rychleji, a v době moderních médií pádí ještě víc. Jenže tuhle daň prý Ortman zaplatil rád a nikdy nepřemýšlel, že by měl dělat něco jiného. „To si nějak nedovedu představit,“ zakroutí hlavou. Jinou alternativu neměl, žádný plán B se nekonal, a tak se čtenáři mohli těšit na porci zpráv hlavně z fotbalového prostředí. „Ve dvanácti letech jsem si začal dělat zpravodajství z mládských zápasů ve fotbale proti Havlíčkově kolonii a na gymnáziu jsem pak vydával středoškolské noviny, takže noviny byly moje jasná volba,“ svěřuje se. Historku o útěku z vysoké školy dává rád k dobru: „Chtěl jsem pochopitelně na vysokou novinářskou, ale maminka mi řekla, že to je hrozný: Podívej Fučík, jak dopad… Tak to ne. Nevěděl jsem, co jiného, tak jsem hledal, až jsem našel vysokou ekonomickou. Zahraniční obchod, to bylo nejatraktivnější. Brali asi třicet lidí z osmi set, mne tam tedy vzali, ale já za pět neděl z Prahy stejně utekl, než vůbec sama škola začala, protože se chodilo na praxi do ČKD Sokolovo k soustruhu, a to jsem řekl spánembohem. Odjel jsem zpátky do Budějc, šel se v sedmnácti přihlásit do Jihočeské pravdy a od té doby jsem tam zůstal,“ vypráví.
Bylo to osudové spojení. Novinařina ho pohltila. Bylo to víc než povolání. Droga, životní potřeba. Hlášku, že jediný sport je fotbal a ostatní tělovýchova, měl v redakci viditelně nalepenou na kusu papíru, takže každý, kdo vešel, hned věděl, na čem je… Jenže byl profesionál, řemeslník s pokorou k češtině a umně psal ve finále o čemkoli, o krasobruslení jako o sportovní střelbě. V Mladém se ovšem stal legendou ryze fotbalovou, neboť obnovil činnost místního klubu, z pozice stopera víc než v tisícovce zápasů dirigoval spoluhráče na trávníku a jako zasloužilý člen působil ve výboru a jako sekretář. A když přešel Novohradskou ulici, v dřevěné herně Startu obratně zápasil, tentokrát o body, s pálkou v ruce v ping – pongu.
Ve svých referátech, rozhovorech a komentářích zmapoval kariéry mnoha generací fotbalistů Dynama. A zásoboval čtenáře sportovních rubrik, kteří v první řadě chtěli vědět, kde se v kraji co konalo a hrálo o góly, body a vteřiny, a tak si navykli číst noviny od konce, kde měly místo sportovní stránky. Sám měl vzory, psal osobitým stylem, ale nekopíroval: „Vzory jsem míval, takové ty kamarády z Mladé fronty a ze Sportu. Franta Černoch, Jarda Šálek, Venca Pacina… Pacina rozhodně, to byl opravdu výborný sportovní novinář! Byl jsem rád, že jsem se dal s nimi brzy do party, tykali jsme si a byli jsme známí. Za to byl člověk rád. Snažili se mě dostat do Prahy, měl jsem nabídku do sportu do Mladé fronty, ale já bych bez té Černé věže nevydržel ani chvíli, takže to nepřicházelo v úvahu. Tenkrát byla novinařina považovaná víc než teď a ti kluci byli ve své době borci.“
Na otázku: Mílo, byl jsi na Dynámku? býval po víkendu alergický, i když to nedával na sobě znát. Kde jinde by byl! Ale co platné, osmdesátka na krku žádá kompromisy. „Poslední půlrok, co jsem skončil, nikam nechodím,“ přiznává. V neděli, v den jeho narozenin, Dynamo hostí v první lize Karvinou a oslavenec udělá výjimku. Na radnici mu dopředu blahopřála k jubileu primátorka města, v sobotu slavil u hřiště s fotbalisty Mladého a Dynamo je mezi gratulanty další na řadě. „Volal mluvčí klubu, asi něco chystají před zápasem. Když mě dovezou, budu tam,“ slíbil novinář tělem i duší Mila Ortman. Skromně mlčí o řadě ocenění, která v kariéře dostal. Za dvaašedesát let služby fotbalu a sportuchtivým čtenářům si bezpochyby zasloužil každou z nich.