Co vás na práci dramaturgyně lákalo?

K divadlu mě to vždy táhlo. Jako diváka i jako účinkující. Můj vztah k Divadlu Oskara Nedbala sahá hluboko do 80. let. Od raného dětství jsem do divadla dojížděla z naší vesničky střediskové za kulturou v doprovodu osvícených rodičů. Na pokraji dospívání jsem absolvovala první samostatnou dobrodružnou výpravu na koncert s kamarádkami. Skupina Nerez, Černé divadlo Jiřího Srnce – některé formativní obrazy a zvuky z té doby ve mně dodnes živě rezonují. V paměti mi utkvěl i počátek mé „pěvecké kariéry“ na prknech malého sálu. Tehdy jsem si coby žákyně prvního stupně základní školy získala porotu lidovou písní o uzení komára. Moje produkční a dramaturgická průprava vychází zejména z pořádání akcí v kulturním prostoru Cesta. Skrze Cestu jsem navázala spolupráci s Lindou Rybákovou na realizaci Tance Praha 2016 v Táboře. Ukázalo se, že máme podobnou pracovní etiku. Přilákala mě silná vize nové ředitelky divadla a čitelná koncepce, se kterou se mohu ztotožnit a které mohu být nápomocna.

Na co jste se nejvíc těšila?

To ani nevím. Asi na lidi. Určitě mě každou chvíli v nové práci něco potěší. A ta budova, ta mě fascinuje. Věděli jste, že v suterénu divadla, v truhlárně, jsou zachované pozůstatky Pražské brány? A kolega mě upozornil, že máme v divadle cameru obscuru. Klíčovou dírkou se dovnitř promítá ulice Palackého. A minulý týden jsme procházeli malým sálem s bývalým studentem a poznamenal: Vůně leštěnky a sametu… Já nepřestávám žasnout. Mám velkou úctu k našim divákům, kteří mají nabité pracovní a osobní životy, a přesto si večer udělají čas, aby vyhledali prostředí, jenž vyznává a kultivuje něco tak zdánlivě neužitečného jako je hra. Prostředí, kde jsou smysly zjitřené a zhutnělá podoba reality prolíná skutečno a neskutečno, místo potemnělých světel i ostrého soustředění. Moc mě těší účastnit se této slavnosti a vznešené společenské dohody, která se v divadle uskutečňuje.

Naplňují se vaše očekávání?

Ano. Očekávala jsem, že budu pracovat hodně a to se děje. Podobně jako profese učitele i tato práce vyžaduje kreativitu, smysl pro detail a schopnost myslet dopředu – a také ochotu improvizovat.

Máte na starosti nějaké konkrétní žánry?

Zaměřuji se na divadla pro školy a programy pro děti a rodiče, do budoucna se budu věnovat i hudebním programům a činohře. Práce dramaturga je hodně dynamická a děje se od stolu i ve společenském kontaktu. Víte, jak vypadal můj dnešní den? Vydala jsem se ranním vlakem do Českých Budějovic, zhlédla nové představení Ježíšek Superstar ve společnosti roztomilých dětí z mateřinky, napsala si pro vlastní potřeby recenzi, potkala se s produkční Malého divadla a sondovala podmínky zájezdních představení, sešla se s produkční Kredance a mluvila o Tanci Praha 2017 v Táboře, vrátila se do Tábora, odpověděla na deset mailů a dalších deset napsala, ve spolupráci s kolegyněmi provedla korekce trojjazyčného letáku k prohlídce divadla, zpracovala dotazníkové šetření k SWOT analýze a strategickému plánu divadla a odeslala „domácí úkol“ do Institutu umění, objednala koncert Radůzy, poptala koncert Wabiho Daňka, domluvila si schůzku a napsala seznam úkolů na zítřek. Večer je v divadle na programu lákavé představení, ale pro dnešek vynechám, jdu totiž na hodinu italštiny. Pěkná práce je to.

Co připravujete právě teď?

Intenzivně se teď věnuji Noci divadel, která proběhne v Divadle Oskara Nedbala Tábor v sobotu 19. listopadu. Oslovili jsme řadu místních talentovaných lidí, kteří se podělí o svá umění, a tak se večer ponese v duchu hesla nad portálem scény malého divadla – Tábor sobě! Stálí i noví diváci spatří divadlo v jiném světle. I na místech, kde byste je nečekali, budou koncerty, divadla, výtvarné a světelné instalace. Výživný divadelní večírek.

Jaké nápady byste chtěla do táborského divadla vnést?

Divadlo Oskara Nedbala v Táboře má dlouhodobě silnou a pestrou dramaturgii, takže mým úkolem je to nezkazit, neodradit stávající věrné diváky a dát vědět novým potenciálním divákům o tom, co se tu děje. Já jsem od opery po underground, i dechovka ve mně budí příjemné pocity a chuť na babiččinu nedělní svíčkovou. Bude všechno. Jediné kritérium – musí to být dobré. Táboráky neošidíme. Možná se mi podaří zúročit některé vazby na zahraničí, také máme v plánu oživit prostor D-klubu debatami, experimentální hudbou či jinými minoritnějšími žánry. Představovali bychom si, aby divadlo žilo i po představení, potenciál tohoto místa pro společenské setkávání je obrovský. Diváci by mohli v budově ještě po nějaký čas pobýt a s přáteli nebo členy účinkujících souborů probrat své dojmy z představení. Musíme ale myslet i na sebe a na to, co je v lidských silách. Tým divadla funguje skvěle a již nyní každý měsíc divákům přináší asi dvacet představení. Tak abychom se úplně nerozdali a nevyhořeli rychlým plamenem jak to Národní.

Co divadlo nejvíc potřebuje?

Diváky, tlukoucí srdce a pohyb.

A proč by měli diváci do táborského divadla přijít?

Divadla, která nemají stálý soubor, se mohou vnímat jako podřadná. My to vidíme jako výhodu. S kolegy dramaturgy jezdíme na generálky a premiéry představení a pečlivě vybíráme. Jsme pyšní na to, že naprostou většinu představení, která pro táborské divadlo získáme, jsme předtím osobně zhlédli a vybrali s ohledem na náročné táborské publikum. Táboráci mají skvělou příležitost vidět to nejlepší z českých, moravských a slezských scén – doma.