Chtěla jste vždycky být dětskou lékařkou?

Můj sen od malinka to nebyl, na gymnázium jsem ještě šla s úplně jasnou představou, že chci jednou dělat psychologii. Názor jsem změnila někdy ve třetím ročníku. Měla jsem dvě výborné profesorky biologie paní Tvrdíkovou a paní Slámovou, díky nim jsem našla jsem zalíbení v přírodních vědách a rozhodla se pro medicínu. Pro studium medicíny jsem si vybrala 2. lékařskou fakultu v Motole, protože mě už lákala pediatrie. Tím, že fakulta sídlí v největší dětské nemocnici u nás, měli jsme hodně stáží na dětských odděleních a všechny obory jsme se učili i z pediatrického pohledu.

Kam jste nastoupila po promoci?

Sháněla jsem místo někde na dětském oddělení. Nikde poblíž volno nebylo, tak jsem nastoupila do nemocnice v Jindřichově Hradci. Po třech letech jsem se vdala, otěhotněla jsem a s manželem jsme se rozhodli, že se vrátíme zpátky do Milevska. Po mateřské se uvolnilo místo na dětském oddělení v Táboře, tam jsem s ještě jednou mateřskou přestávkou pracovala až do atestace. V rámci postgraduálního vzdělávání jsem jezdila na stáže do Českých Budějovic a do pražských nemocnic v Motole a Krči. A tehdy mě oslovila paní doktorka Kůrková a nabídla mi, jestli jí nechci pomáhat s obvodem v Milevsku. Hledala svého nástupce a já jsem začala vážně uvažovat o tom, že z nemocnice odejdu na obvod.

Kdo byl váš dětský lékař, když jste byla malá?

Právě paní doktorka Kůrková, a to asi rozhodlo, možná i díky tomu si na mě vzpomněla. Paní doktorka měla svou práci ráda, o svoje dětské pacienty pečovala jako by byli její rodina. Pracovala na tomto obvodu 37 let, záleželo jí tedy přirozeně na tom, kdo se o děti bude starat dál.

Kdy jste do její ordinace nastoupila?

V dubnu 2021, na částečný úvazek, protože jsem to kloubila ještě s prací v nemocnici a s předatestační přípravou. Atestaci jsem dělala v prosinci 2022 a od ledna 2023 jsem ordinaci paní doktorky Kůrkové převzala.

Nejbližším spolupracovníkem je sestřička. Převzala jste i ji?

S paní doktorkou dlouho tvořila tandem sestřička Jana Bicanová a už před mým nástupem také vyškolily i její nástupkyni Lucii Kašparovou. S ní jsem se vůbec neznala, potkaly jsme se v lednu 2023 poprvé a jsem ráda, že ji tu mám, je úžasná.

Převzala jste všechny pacienty?

Ano, všechny. A přibíráme samozřejmě i nové.

Jak vlastně přijímáte čerstvě narozené děti? Chodíte v šestinedělí do rodin, jako to dříve bývalo?

Ne, do rodin nechodíme, i když přemýšlíme, že to možná maminkám nabízet znovu začneme. Ta možnost tu je. Teď to u nás chodí tak, že nám maminka ještě před porodem nahlásí svůj zájem zaregistrovat u nás své miminko. Když se miminko narodí, zavolá nám z porodnice a my se s ní domluvíme na první návštěvě u nás. Vyhradíme si speciální čas, aby se tu s dalšími pacienty nepotkali a měli jsme na sebe při seznamování dost prostoru.

O děti se staráte až do jejich dospělosti?

U nás mohou být děti registrované do devatenácti let. Před 19. narozeninami je pozveme na výstupní prohlídku, tak nějak s nimi náš společný čas uzavřeme a ony si osloví nějakého lékaře pro dospělé, se kterým my už vše další vyřídíme. Do jejich výběru nezasahujeme.

Odkud jsou vaši pacienti?

Spádovost dnes už není, každý si může vybrat lékaře, jakého chce. K paní doktorce Kůrkové kdysi patřily děti z Kovářovska, takže dodnes máme pacienty hlavně z Milevska a Kovářovska, ale máme i pacienty z Bechyňska, Bernartic, Petrovic, Orlíku nad Vltavou, z Křenovic a třeba i jednu holčičku, která se odstěhovala s rodiči do Písku, ale registrovaná u nás zůstala.

Co se změnilo na pediatrii od dob, kdy jste ji navštěvovala jako dítě?

Určitě máme mnohem větší možnosti v diagnostice přímo v ordinaci, máme antigenní testy na širší spektrum různých viróz, můžeme stanovit CRP z prstu, máme k dispozici strep test. Tím, že stanovíme dítěti přesnou diagnózu, můžeme lépe předvídat průběh nemoci a můžeme ji lépe řešit. Máme také k dispozici modernější léky než kdysi. Například inhalační preparáty pro děti s obstrukční bronchitidou. Dříve děti hodně končily s dušností v nemocnici, nebylo jim moc co nabídnout. Dnes s pomocí inhalačních léků hodně dětí zvládneme vyléčit ambulantně. Díky tomu všemu končí dnes méně akutně nemocných dětí na dětských odděleních.

Čím to je, že se předpokládá v brzké budoucnosti nedostatek dětských lékařů?

Věkový průměr praktiků pro děti je nyní v České republice více než 55 let, hodně praktiků odchází do důchodu a nemají své nástupce, protože v posledních letech skládalo atestaci z praktického lékařství pro děti méně mladých doktorů. Jedním z důvodů tohoto stavu byla složitost postgraduálního vzdělávání, odštěpení samostatného oboru praktického lékaře pro děti a dorost od obecné nemocniční pediatrie.

Čili si stát budoucí nedostatek způsobil sám nastaveným systémem vzdělávání?

Nevím, kdo za to může, byl to výsledek dohody ministerstva a našich odborných společností. V posledních letech už ale došlo opět ke sloučení obou oborů, atestace z oboru pediatrie nyní umožňuje lékařům pracovat jak v nemocnici, tak v ordinaci praktického lékaře. Vzdělávání se tím nyní zrychlí a lékařů na obvody by mělo začít proudit více.

Myslíte, že tahle změna může přilákat víc zájemců o pediatrii?

Myslím, že pediatrie vždycky byla a je atraktivní obor, netrpí nedostatkem zájemců. Já stále jezdím sloužit do táborské nemocnice a tam na oddělení mladí lékaři jsou. Problém je, že trvá dlouho, než absolvují všechny předepsané stáže. Nejkratší doba do atestace je pět let a když chce žena i mít děti, tak se tím její příprava pro samostatnou práci prodlužuje.

V milevském regionu se generační obměna dětských lékařů daří. Je to výjimka, nebo je to tak všude?

Nemám o tom takový přehled, ale myslím, že na nemocničních oddělení zraje dost doktorů, kteří budou jednou moci praktiky nahradit, budou-li chtít.

Čím je pro vás zajímavé udržovat si i úvazek v nemocnici?

Já už nejezdím pracovat na oddělení, v táborské nemocnici sloužím na pohotovosti. Vnímám to tak, že pohotovost k naší práci patří. Někdo se o nemocné děti postarat musí a když se budeme střídat, tak se to dá zvládnout. Sloužím přibližně dvakrát do měsíce.

Loni nastala v Českých Budějovicích kritická situace, kdy pediatři pohotovost sloužit nechtěli. Čím to v tak velkém městě může být?

Netroufám si to posuzovat. Možná ten problém tady u nás není díky těsnějším vazbám, které na sebe v regionu máme. Přijde mi přirozené, že jezdím pomáhat na oddělení, které mě vychovalo.

S čím se současná medicína potýká u dětských pacientů víc než v minulosti?

Potýkáme se například s větší mírou obezity u dětí. Zveme tyto děti na kontroly a snažíme se jim radit, jak se s nadváhou poprat. Mezi rodiči dost přetrvává názor, že děti z obezity vyrostou, ale to tak není. Dítě si nese celý život stravovací a pohybové návyky, které odkouká v rodině. Boj s obezitou je náročná práce, ale musím říct, že u několika rodin se nám daří a z toho máme velkou radost.

V čem je práce na obvodě nejvíc odlišná od práce v nemocnici?

Člověk na obvodě žije příběhy rodin svých pacientů, ví, kdo na co trpí, protože každé dítě stůně trošku jinak. Můžeme tím mnohem víc působit preventivně a řadu věcí odhalit zavčasu. V nemocnici už se léčí rozvinuté nemoci.

Jaký vztah mají dnešní rodiče k očkování?

Tady většina rodičů děti očkovat chce. Očkovat nechtějí jen jednotlivci. Snažíme se s nimi vždy individuálně probrat pro a proti, někde se domluvíme na nějakém kompromisu.

Jak vypadá kompromis v očkování?

U každého jinak. Povinné vakcíny by ale měli mít všichni, v tom kompromis dělat nechceme.

Nás kdysi ve škole seřadili a naočkovali, jak na běžícím pásu. Proč tenhle systém skončil?

Doba pokročila, dnes si neumím představit, že bychom vzali kufr vakcín a vyjeli do školy všechny děti naočkovat. Už jen proto, že k očkování musí být souhlas rodičů.

Mohou nenaočkované děti chodit do předškolních zařízení?

Mohou do mateřské školy až od povinné předškolní třídy.

Zapojujete se i do preventivních programů?

Kromě základních preventivních prohlídek jsme letos nabízeli účast v programu Betty. Nabízí možnost z kapky krve odhalit děti, kterým hrozí riziko rozvoje diabetu prvního typu. To je cukrovka, která se objevuje v dětském věku a děti jsou pak závislé na léčbě inzulínem. Program organizovala motolská nemocnice a my jsme se do něj zapojili. Program stále ještě probíhá a jsem moc zvědavá na výsledky.

V čem je dobré, že se riziko odhalí včas?

Tím, že se cukrovka odhalí v době, kdy ještě není plně rozvinutá. Prvozáchyt cukrovky bývá u dětí často až dramatická událost s metabolickým rozvratem, může při něm dojít i k ohrožení života. Tím, že budeme o ohrožených dětech vědět, budeme je hlídat a včas zjistíme, kdy je třeba léčebně zasáhnout.

Jste zapojení i do dalších preventivních programů?

Těsně před spuštěním je preventivní program proti obezitě, ten se jmenuje Buď fit, a tam se také chystáme zapojit. Budeme vytipovávat děti, které mají sklon k nadváze, dostanou takový fitness náramek a ten jim bude hlídat příjem a výdej kalorií. To nám pomůže, takže se na to těším. Pro děti to bude nová motivace ke zdravé životosprávě.

Je i mezi vašimi kolegy o preventivní programy zájem? Asi je to práce navíc…

To je asi člověk od člověka, a ano, je to práce navíc. Ale kdybychom nebyli přesvědčení, že to je pro děti dobré, tak se do toho nevrháme.

Jak se vyvíjí u dětí alergie?

Nemám dostatečně dlouhou zkušenost, abych posoudila, jestli dřív bylo alergií víc nebo méně. Já bych řekla, že alergie byly vždycky.

Je pravda, že v pubertě může alergie odeznít?

Alergie se s věkem proměňuje. U dětí kojeneckého věku se nejčastěji setkáme s alergii na bílkovinu kravského mléka. Postupně se mohou přidat alergie na další typy potravin, s postupujícím věkem už se potom dostávají do popředí alergeny inhalační – pyly, prach.

Znamená to, že kdo má k alergii sklony, má různé typy alergií celý život?

Může to tak být, ale také nemusí. Je to velmi individuální.

Kde se tu vzal černý kašel, o kterém jsme předtím desetiletí neslyšeli?

On tu byl vždycky. Infektologové říkají, že vždy po několika letech v nějaké větší vlně přišel, jen jsme o něm nevěděli. Dřív byla diagnostika černého kašle poměrně složitá záležitost, většinou se diagnostikoval až po určité době z krve, a to až ve fázi, kdy už byl léčebně takřka neovlivnitelný. Dnes máme možnost udělat stěr z nosohltanu, odeslat ho na PCR diagnostiku a do 24 hodin víme výsledek. Dozvídáme se diagnózu v době, kdy ještě můžeme nasadit léky. Je to velkým posunem pro pacienta, že to umíme zjistit dřív, na druhou stranu se nám tu potom trochu šíří panika, že je černého kašle tak moc. Průběhy onemocnění naštěstí i díky očkování nejsou tak závažné. Vlna černého kašle prošla Milevskem loni, následovala vlna mykoplazmových pneumonií.

O jaké onemocnění jde?

Je to atypický zápal plic, který se přenáší kapénkovou nákazou, šířila se hlavně mezi adolescenty. Tuto vlnu potom vystřídala vlna chřipky a ta už snad nyní také polevuje.

Mohou se i děti proti chřipce očkovat?

Ano, očkujeme a jsem z té vakcíny nadšená. Letos jsme poprvé očkovali proti chřipce ve větším měřítku, protože byla dostupná vakcína ve formě nosního spreje, tedy bez jehly. Oslovili jsme rodiče našich rizikových dětí, aby toto očkování zvážili, dost jsme jich přesvědčili. A asi jsou teď rádi, protože během chřipkové epidemie to očkování obstálo, fungovalo. Očkuje se v říjnu a ochrana vydrží na danou sezonu, příští rok se musí zopakovat.

Je pro dnešní mladé lékaře charakteristický i jiný způsob komunikace s rodiči? Vy třeba máte na Facebooku rubriku Co se našlo v naší ordinaci, kde fotíte zapomenuté věci…

Ano, díky novým technologiím jsme lidem blíž, dáme snáz vědět, kdy tu nejsme, nabídneme touto cestou i preventivní programy. Rodiče mají čas si vše doma v klidu pročíst a zamyslet se nad tím. Je to lepší, než když přijdou k nám a my tu na ně vychrlíme spoustu informací. Myslím, že díky technologiím se hodně zlepšila vzájemná komunikace.

Jste v kontaktu i s paní doktorkou Kůrkovou?

Ano, jsme v kontaktu. Paní doktorka se stále na chod obvodu se zájmem ptá.

Vy pocházíte z milevské rodiny Lesákových, tatínek pracoval v ZVVZ, maminka je učitelka. Je ještě někdo v rodině lékař?

Ne, já jsem první. Mám ještě dva bráchy a oba jsou technici.

Jste také maminka tří dětí. Je pravda, že doktorské děti mnohem častěji stůňou?

Něco na tom je. Když jsem nastoupila na dětské oddělení, tak jsem také hodně marodila. Dostávala jsem všechny možné dětské nemoci, než jsem si vybudovala imunitu. Tehdy jsem nemoci nosila hodně i domů a je pravda, že to děti ode mne často chytily. Měli jsme i sezony, kdy jsme marodili dokola celá rodina. Teď už je to lepší.

Co se vám na pediatrii líbí? Nelitujete, že jste se pro ni rozhodla?

Určitě nelituji. Je to takový optimistický obor. Na rozdíl od jiných oborů my se s našimi pacienty loučíme tak, že vyrostou, odejdou do světa a máme společně takový šťastný konec. Mám tu práci ráda.