„Já všelijakým anketám moc váhu nepřikládám. Hlavně těm, kde vítězí ten, komu přijde nejvíc esemesek nebo lajků. Tam vyhraje, kdo má nejvíc kamarádů. Proto jsem vyzvídal, jak anketa Spokojený zákazník vůbec funguje. Potěšilo mě, že to není anketa tohoto typu. Takže doufám, že to je opravdu ocenění za naši práci,“ říká Martin Trávníček, dnes milevský zahradník, který ovšem pochází z Písku.

Byla zahradnická profese ve vaší rodině tradiční?
Vůbec ne. Ale děda měl zahradu, já tam chodil, bavilo mě sít ředkvičky, pozorovat, jak rostou a tak. Už na druhém stupni základní školy jsem měl jasno, čím chci být. Na střední zahradnickou školu do Brna nebo do Mělníka mě ale rodiče pustit nechtěli, pochybovali, že by mě ten zájem držel dlouho. Šel jsem tedy na střední zemědělskou školu v Písku, a protože mě zájem neopustil, pokračoval jsem na zahradnickou fakultu do Lednice. Tam se studovaly obory zaměřené na zahradní architekturu, zpracovatele a zahradnickou výrobu, kterou jsem vystudoval já.

Takže jste rodiče překvapil…
Chápu své rodiče, že v tomto oboru nespatřovali nic výjimečného. Na střední školu jsem nastupoval v roce 1989, zahradnický obor byl tenkrát zaměřený především na výživu obyvatelstva, žádná zvláštní realizace se tam nenabízela. Po revoluci se to změnilo. Začaly se dělat okrasné školky, ale do útlumu šlo květinářství a zelinářství, tyto produkty se k nám začaly dovážet. My jsme na vysoké škole jezdili na brigády do školkařských podniků v Rakousku a tam mě zaujala práce ve školce. Napřed jsem po škole pracoval v Lednici, pak tři roky v lesní školce v Olešné, kde se pěstovaly i okrasné stromky a keře. Poté jsem se osamostatnil a začal jsem podnikat.

Jak vaše začátky vypadaly?
Napřed jsem dělal výsadbařinu – sázeli jsme firmám a lidem zahrady, například pro firmy s.n.o.p. nebo Casta v Písku a pro další zákazníky v Českých Budějovicích, v Příbrami, v Praze. Já jsem vždycky chtěl dělat hlavně školkařinu, ale to nemá obrat a finanční efekt hned, trvá to rok, dva, tři než něco vyroste. Když jsem si v Bernarticích na 1600 metrech čtverečních založil Školku Trávníček, kolegové se mohli smíchy potrhat. Byla to samozřejmě směšně malá plocha, tak jsem zkrátka sázel nahusto krátkoobrátkové kultury a s nimi jsem začal zavážet zahradní centra. Pak jsme otevřeli prodejnu v Bernarticích u křižovatky a zakrátko nato se mi podařilo pronajmout si od Kolářových v Milevsku velký skleník. Nakonec jsme se dohodli, že mi zahradnictví prodají. Bylo to pro mne velké sousto, ale mám díky tomu dnes dvouhektarové pozemky a 3000 metrů čtverečních krytých ploch. To je jen ve sklenících a foliovnících dvojnásobná plocha proti té, na které jsem začínal. S Jardou Kolářem spolupracujeme, má tu stále vazárnu a je rád, že má zázemí. Já jsem zase rád, že on ví, kde v areálu vedou jaké sítě.

Jak se vaše podnikání vyvíjelo?
Ze začátku jsem se zaměřil hlavně na okrasné jehličnany, zájem o ně ale v posledních letech klesá. Naopak roste zájem o ovocné dřeviny a keře. Jak je člověk starší, tak je asi moudřejší a zaměřuje se na věci nejen krásné, ale i k užitku. Vyhledávám novinky, ale i staré odrůdy, které se vrací zpátky do krajiny. Naším živobytím jsou hlavně velkoobchodní zakázky pro zahradní centra a dále pro výsadbáře, kteří dostanou k realizaci nějaký projekt a shání pro něj rostliny. My je zkompletujeme a dovezeme – do Českých Budějovic, Písku, Prachatic, Strakonic, Sedlčan nebo Příbrami.

Vaši zákazníci se určitě shodnou, že ocenění je u vás ve správných rukou. Co si myslíte vy o tom, čím jste si ho zasloužil?
Myslím, že je i spousta jiných zahradnických firem, které pracují výborně, ale asi nejsou tolik vidět. My pořádáme každý druhý rok den otevřených dveří u nás v zahradnictví v Milevsku a v roce mezitím vystavujeme na výstavě v Čimelicích. Dělal jsem přednášky pro seniory, a když zahajujeme prodej ovocných stromků, pořádáme na podzim výstavku jablek. To mě baví. Rád si ochutnám odrůdy ze šlechtitelských stanic, zajímá mě, jak chutnají a jak dlouho vydrží. Věci, které prodávám, mám vyzkoušené. Lidé pak bývají překvapení, že zboží od nás jim roste. Je to tím, že se snažíme doporučovat rostliny, které se hodí právě do zdejších podmínek. Na to už přišli i výsadbáři, že je nákladné řešit reklamace, pokud v jejich zakázce rostliny zahynou a musí je vyměňovat. Lepší je sázet to, co dobře roste v konkrétní krajině. Produkce by se měla prodávat a spotřebovávat v místě, odkud pochází. Není přece potřeba sem vozit ovoce kdovíodkud, když tu máme své vlastní.

Jak vypadá zahradníkův sen? Vyšlechtit nějakou rostlinu, která ponese jeho jméno?
Já bych chtěl vyvinout klidné a dlouhodobě udržitelné zahradnictví blízké přírodě. Snažíme se chovat co nejvíc ekologicky, i když to není nijak zvlášť výhodné. To znamená i omezovat dopravu, provozovat firmu šetrně a nehonit se za zisky. Naše lidská společnost je strašně nenasytná a už žijeme na dluh. Projídáme životní prostředí našim dětem. Je to vidět na problému s vodou. Půda používáním chemie degraduje, vysychá a z toho plynou problémy.

Opravdu nechystáte nějakou speciální Trávníčkovu odrůdu?
Máme tu speciální čarověník, pojmenovali jsme ho Milevsko. Čarověník je shluk větviček, který zmutuje na některém z jehličnanů. Zahradníci čarověníky v přírodě vyhledávají a roubují na podnož. Jsou z toho pak pomalu rostoucí miniaturní kultivary navrchu se zajímavými tvary. Používají se hlavně do skalek. Tady v zahradnictví rostly dva smrky a jeden z nich jednou v zimě porazila vichřice. Kolega tak náhodou kouká z okna a všiml si, že na vrchu spadlého stromu je čarověník. To byla samozřejmě událost. Ze 40 roubů, které jsme pak z něj odebrali, se ale ujal jen jediný. Ten je tu vysazený a říkáme mu Milevsko. Čtyři roky rostl, než se z něj mohlo vzít dalších asi patnáct roubů, chytilo se jich osm. Čarověník Milevsko tak postupně rozmnožujeme, ale to bude tak pro příští generace. I když s tímhle kultivarem asi díru do světa neudělám, je to obyčejný smrk. Pak šlechtím ještě kamčatské borůvky. To je velice perspektivní odrůda, které bohužel první pěstitel u nás neudělal dobré jméno. Plody byly hořké. Po dvaceti letech přišly nové odrůdy z Polska a Běloruska a mám už vyšlechtěné i své vlastní. Borůvky jsou větší a dobré. Spousta perspektivních odrůd ale skončila se svým šlechtitelem, takže aby něco po zahradníkovi přežilo, to není tak jednoduché.