Libuše Kolářová

Vládním představitelům i úředníkům z ministerstev by slušela metoda krále Václava IV., který chodil v převleku do podhradí naslouchat prostému lidu. Převlek je nezbytný, protože v kvádru by „delegace shora“ lidi na venkově teď nejspíš vynesli na vidlích. Zatím poslední kapkou je dopis ministra zemědělství Marka Výborného, který rozeslal do davu.

Každý zemědělec má svého veterináře, od kterého ví, že proti slintavce a kulhavce existuje očkovací látka. A že s ní veterinář podle dohodnutých pravidel Evropské unie očkovat nesmí, protože by v živočišných produktech byla prokazatelná a v rámci EU by se nesměly obchodovat. Jak dlouho? Kde ano, kde ne? Ticho. Žádná vysvětlení od ministra.

V historické paměti na vesnicích stále ještě žijí vzpomínky na to, jak se to řešilo dřív. Když hospodáři onemocněla kráva, vzal kus slámy, otřel ji a infikoval si ostatní zvířata, aby nemocí prošla. Nemoc proběhla a pominula. Zda a za jakou dobu pak naši předci konzumovali produkty, už bohužel nevíme. Ale rozhodně si svá zvířata jen tak nevybíjeli.

Nyní ministr zemědělcům píše, že jedinou možností, jak zastavit pomnožování a vylučování viru infikovanými zvířaty je pouze jejich utracení. Ministr připouští, že očkovací látka existuje a sděluje, že vakcinace zvířat nemá smysl, protože neumožňuje okamžité navození imunity a účinek se objevuje až v řádu týdnů. Nepíše nic o tom, že se EU nějakým způsobem o nepatřičnosti očkování dohodla.

Možná je to vlastně jedno, protože až si vybijeme svoje stáda, už přece máme rozjednáno, že maso budeme vozit z Argentiny. Všeevropan přece pochopí, že musí být zase dražší – máme pro to spoustu objektivních důvodů. Nebo na maso mít nebude a přejde konečně na sušený hmyz. Nebo tam také hrozí, že by mohl být mezistátními přelety infikovaný? Tak umřeme hlady?

Jestliže ministr argumentuje, že očkování by se projevilo až v řádu týdnů – a neuvádí jiný argument, proč jsme tedy bleskově neočkovali, když se první nákaza objevila v Maďarsku? Nebo už předtím, když byla v Turecku? Protože jsou politici pomalí nebo neschopní přijít s nějakým důrazným apelem do Evropské unie? Protože tam jsme pořád takoví při zdi a čekáme, co rozhodnou velcí hráči? A ještě bychom snad byli pro zrušení práva veta, protože se v evropském stádu objevili první buřiči?

Místo toho podnikáme drahá opatření s dezinfekcemi, zapojujeme hasiče, za chvíli možná armádu a víme, že to nejspíš stejně nepomůže a na nákazu a vybíjení dobytka dojde. Očkovat nebudeme! Nabízí se srovnání s covidem, kdy se naopak očkování vnucovalo i těm lidem, kteří ho nechtěli. Za běhu epidemie se vakcíny vyvíjely a i s určitou mírou pochyb aplikovaly, protože jsme nechtěli vymřít. Protože jsme se chtěli vzájemně ochránit. A tohle jsou „jenom zvířata?“

Politici přemýšlejí v ekonomických kategoriích, hospodáři i v těch lidských. Mají ke svým zvířatům obvykle vztah, na malých farmách farmáři, ve větších ošetřovatelé, kteří jsou se zvířaty v denním kontaktu. Takže se pomalu šíří tichá vzpoura – nenechám je vybít. Nepustím je do statku, i kdybych měl střílet. Nebo zvířata prostě vypustím do přírody. Zkrátka utekla z ohrady… Ať si je honí po lese.

S přirozeným koloběhem, že se dobytek chová na maso a mléko, jsou lidé na venkově od nepaměti srozuměni. Ale zabíjet jen tak, když to není nutné a existuje řešení? To selský rozum nebere. A naštěstí ještě ten selský rozum na venkově existuje. Nejsme v Americe, kde si vybili při ptačí chřipce přes 140 milionů nosnic – mnohé preventivně, a teď se hrozně diví, že je vajíčko luxus.

Běžní zemědělci vědí, že shora se pomoci nejspíš nedočkají. Možná pak žalostné náhrady za své škody a kdoví, kdy jim ji bude náš katastrofálně zadlužený stát moci poskytnout. A jestli tentokrát hospodáři zase sklopí uši, až dorazí vybíjecí četa, bude to předposlední kapka. Jednou pohár při tomto přístupu politiků určitě přeteče.