Jaký byl začátek příběhu vaší nové knihy Jonáš kosmonautem?

Porodila jsem o dva měsíce předčasně. Bylo to v Českých Budějovicích, protože jsme právě v té chvíli byli v Třeboni na chatě. Začala jsem tam krvácet, takže jsme volali sanitku. Okamžitě mě vezli na sál. Bylo zjištěno, že mám abrupci placenty, což je komplikace, při které umírá 55 procent dětí a 15 procent žen.

Tedy hodně vážná situace…

Ano, hodně vážná. Většinou se tato situace děje až při porodu. Měli jsme obrovské štěstí, že jsem začala krvácet, protože většinou jde to krvácení dovnitř, takže se nedokáže včas odhalit, pokud to není při porodu. Jonáš byl nakonec narozený o devět týdnů dříve. Po porodu byl, vzhledem k okolnostem, relativně v pořádku. Měla jsem štěstí, že se placenta neodloučila úplně, takže měl celou dobu kyslík. Druhý den mu praskla plíce a bojoval o život. To, že praskne plíce, není nic výjimečného. U nedonošených dětí se to děje poměrně často, ač to zní šíleně. I tak jde o velmi vážnou komplikaci. Dlouho se jeho stav nezlepšoval, na druhou stranu se ani nezhoršoval. Nebyl zatím schopný trávit mateřské mléko, a tak jsme čekali. Já jsem ho měla možnost vidět až druhý den. V Českých Budějovicích jste totiž každý v jiném patře. Když máte porod císařským řezem, tak vám umožní vidět dítě až ve chvíli, kdy se zvládnete dopravit sami. Musela jsem počkat, až budu schopná si sednout do křesla.
Jaké bylo shledání?

První dny nás často otočili s tím, že Jonášův stav momentálně potřebuje klid. Dotknout jsem se ho mohla až po několika dnech, jenom v rychlosti. Trvalo téměř týden, než jsem ho mohla mít na sobě. I tak jsme samozřejmě k inkubátoru chodili. Snažila jsem se i přes tíži situace na tom najít něco pozitivnějšího. Říkala jsem Jonáškovi, že vypadá jako kosmonaut. Byl celý zaintubovaný, nebylo z něj skoro nic vidět a byl maličký, měl tenoučkou kůžičku. Sedávali jsme u inkubátoru, kdykoliv nám to dovolili. Často se děje, že v té chvíli rodiče čtou dětem nějakou pohádku nebo mu zpívají. Já zpívám strašně a můj manžel také. To by se mu určitě přitížilo. To jsme tedy nedělali. Mně bylo hrozně líto, že jsem tohle nezvládla. Přiznám se, že jsem k němu nedokázala ani mluvit, když byl v břiše, což spousta lidí dělá. Nepřipadalo mi to přirozené. Jonášovi jsem ale slíbila, že mu jednou budu vyprávět, jak moc byl statečný. No a skutečně, když nás pustili, po 34 dnech z nemocnice, tak jsem mu každý večer vyprávěla pohádku Jonáš kosmonautem.

O čem příběh, který teď získá knižní podobu, vlastně je?

Je to příběh o tom, jak Jonáš přišel na svět. Začíná to tím, že ho čáp nechtěl přinést rodičům, protože byl tak maličký, že by ho omylem mohl spolknout. Tak se Jonášek rozhodl, že si postaví raketku, ale protože mu je líto, že necestuje se žádným zvířátkem, tak si tu raketku pomaluje jako žirafu. To říkám proto, že Giraffe je název inkubátoru pro ty nejvážnější případy. On měl i žirafkový přehoz, takže je tam spousta věcí, které rodiče nedonošených dětí pochopí a je to pro ně poměrně emotivní příběh. Celkově je ta pohádka ale pozitivní. Příběh je o tom, jak Jonáš putuje a potkává různá zvířátka, které mu pomáhají na cestě za jeho rodiči. Rodiče se v tom příběhu najdou, ale zároveň je tam i vysvětlení pro nedonošené děti, které přišly na svět trochu jinak. Věřím, že to pochopí úplně každé dítě, i když se zrovna nebude jednat o nedonošence.

Kdy vás napadlo sepsat ten příběh?

Já jsem typ člověka, kterému se rodí myšlenky teď a tady. Začalo to tím, že jsem Jonáškovi začala doma při každém uspávání vyprávět. Příběh se ze začátku docela proměňoval. Je pravda, že jednou jsem byla zaseknutá, protože Jonáš rychle usínal, takže příběh byl pořád na začátku. Pak už jsem mu říkala: Jonášku, já už ti to nebudu moct vyprávět od začátku, musíme pokračovat tam, kde jsme minule začali, nebo to už nikdy nedopíšu. No, a když jsme došli na konec, tak jsem si sedla a celý příběh jsem sepsala. Celou dobu jsem si ten příběh nosila v hlavě a nikam ho nezaznamenávala. Musím se ale přiznat, že některé věci mě napadly až při samotném psaní. Často se nedonošencům třeba říká, že jsou to miminka do dlaně. Jonáš úplně do dlaně nebyl, měl jeden a půl kila. Do dlaně jsou spíše půlkilová miminka. To jsem do toho příběhu zapracovala. V příběhu to najde jenom ten, kdo si takovou situací prošel. Je tam více podobných narážek.

Komu je knížka určená?

Je pro děti celkově, protože je to pohádka o tom, jak jsou i ty nejmenší děti odvážné. Samozřejmě je to kniha věnovaná i rodičům nedonošených miminek, protože jde o symbol jejich příběhu. Všechny děti jsou ale odvážné, ať už přišly na svět jakkoliv.

Co byste o knize ještě prozradila?

Kniha má 54 stran a je plná malých i velkých ilustrací. Ilustrace vytvořila tetička Jonáška Anna-Marie Konečná. Tetička Jonáška má s dětmi velké zkušenosti. Bydlí v Olomouci, kde učí v mateřské škole a po večerech tvoří pracovní listy a hry pro rodiče a učitele, určené dětem. Požádala jsem ji, aby ilustrovala i mou knihu a její krásné ilustrace vdechly knížce život. Příběh prozatím nikdo nečetl celý, ale ilustrace zaujaly spousty lidí na první pohled. Kniha je vydávaná s tím, že autorský zisk, který by šel mně, věnuji na Nedoklubko, což je organizace, která pomáhá rodičům právě předčasně narozených dětí.

Sbírka na platformě HitHit nakonec dosáhla velkých rozměrů…

Ano, lidé ji tam ještě do 2. května mohou najít pod názvem knihy Jonáš kosmonautem. Sbírka byla původně na to, aby kniha vůbec mohla vyjít. Měli jsme tam cíl 200 tisíc korun. Tehdy by to ani nepokrylo náklady na tisk, ale byli jsme připraveni dodat ze svého. Teď už je tam vybráno přes 660 tisíc korun. Vybírá se nejenom na knihu, ale je tam poměrně vysoká částka, která bude směřovat na Nedoklubko.

Čím si vysvětlujete, že lidé tolik přispívají?

Ten příběh jsem sdílela už v prvních dnech po porodu, kdy jsme si ještě nebyli jistí, že Jonášek přežije a zda bude v pořádku, protože spousta nedonošených dětí má později různé problémy. Už tehdy nám lidé psali, jak nám mohou pomoci. Na nějaký čas jsme se totiž museli přestěhovat do Českých Budějovic. Celkově takové chvíle jsou pro rodiče finančně náročné, o čemž jsem také mluvila. Lidé nám chtěli posílat peníze, ale já jim odpovídala, že peníze nepotřebujeme, ať je raději pošlou Nedoklubku. Chtěli mi pomoci, což bylo od nich krásné, ale Nedoklubku nebo jiným sbírkám, které jsem sdílela, skoro nikdo nic neposlal. Pořád mi leželo v hlavě, jak Nedoklubku více pomoci. Nakonec jsem se rozhodla, že knihu nenapíšu pouze pro Jonáše, ale i pro ostatní. Podle mého se jedná i o hezký dárek pro rodiče. Napadlo nás kolem toho udělat osvětu. Tím, že je sbírka úspěšná a šíří se mezi lidmi, tak se o Nedoklubku dozvěděly už téměř dva miliony lidí přes naše příspěvky na sociálních sítích.

Jak na váš příběh teď lidé reagují?

Často mi posílají své příběhy. Bohužel ne vždy jsou s dobrým koncem. Právě i pro lidi, které nepotkal příběh s dobrým koncem, je tady Nedoklubko. Oni dělají neskutečnou práci. Nedoklubko bylo jedinou organizací, která nám byla schopná poskytnout nějaké informace, co čekat od toho, že máme nedonošené miminko, co se bude dít, a hlavně nás propojili s dalšími rodiči, kteří si něčím podobným prošli. Já jsem kolem sebe měla najednou spousty maminek, které mi dokázaly dodat sílu a odvahu, takový ten pocit, že v tom nejste sami. To nedokáže rodina ani přátelé. Pokud si tím neprošli, tak vlastně ani neví, co vám říct. Existují takové dva tábory. Buď vám lidé gratulují, přitom vaše dítě bojuje o život, takže ty gratulace ani nejsou na místě, nebo je nechcete slyšet. Druzí zase neví, co říct, tak neříkají nic. Přiznám se, že to byla hrozná hormonální jízda, což po porodu bývá, a ještě v takové situaci. Člověk se v té chvíli mamince asi úplně nezavděčí. Já jsem byla pak zase třeba nešťastná z toho, že náš Jonášek nedostal vlastně žádný dárek. Lidé nevěděli, jak se k nám rodičům chovat a myslím si, že bylo skvělé, že jsme tam měli materiály od Nedoklubka i pro mou mamku, tátu nebo příbuzné. Blízcí tak mohli trochu pochopit naší situaci. Pro mě bylo nejdůležitější, že jsem měla kontakt s ostatními rodiči.

Jak jste se vůbec dostali k Nedoklubku?

Koordinátorka Nedoklubka nás kontaktovala hned druhý den. Ve většině nemocnic má organizace člověka, který s nimi spolupracuje. Většinou jde o sestru na oddělení, ale mají také dobrovolníky. Nedoklubko s námi začalo hned pracovat. V českobudějovické nemocnici materiály rozdává sestra, která dělá i laktační poradkyni. Hned jsme tak o organizaci měli veškeré informace. Pak jsem byla v kontaktu i s koordinátorkou přímo od Nedoklubka. Když mě pak přesunuli do Písku, tak jsem byla v kontaktu i s píseckou koordinátorkou.

Teď Nedoklubko obdrží finance ze sbírky. Plánovali jste to tak od začátku?

Tak jsme to plánovali vlastně vždy. I kdyby se to přes HitHit nevybralo. Určitě plánujeme mít knížku také v knihkupectvích. Zároveň jsme co nejvíce knih chtěli prodat právě přes Hithit, z přímého prodeje zůstává více zisku a tedy více peněz pro Nedoklubko. Hithit funguje tak, že lidé přispějí a vyberou si za to nějakou odměnu. Jednou z odměn je kniha. Musím ale poděkovat i těm lidem, kteří přispěli a nevybrali si žádnou odměnu. Těch je asi 1300. To je velký počet. Určitě mají čtenáři ještě čas přispět a podpořit tak vydání knihy i Nedoklubko. Lidé mohou přispět i symbolickou částkou, pokud zrovna netouží po knize. Pak jsou tam různé další odměny. Mohu slíbit, že všechny knihy budou s podpisem obou autorek. Připravili jsme ke knize v odměnách i různé doplňky. Jednou z odměn je audioverze knihy, kterou namluví Jonášův tatínek. Pak jsou tam pracovní listy a hry pro děti, které vytvářela Anička. Když to lidé viděli na mém Instagramu, tak jsme museli pracovní listy a hry přidat ještě samostatně, protože někdo si koupil knihu bez nich a pak si je chtěli ještě dokoupit. Tyto bonusy už pak nebude možné zakoupit v knihkupectví. Nejvyšší odměna se jmenuje Megapodporovatel. Tam je deset knih. Tuto nabídku tak může využít třeba některá ze základních škol nebo mateřských škol. Až se knihy vytisknou, tak jsme rozhodnutí stovky knih věnovat nemocnicím a Nedoklubku zdarma, protože by podle nás tuhle knihu měl mít každý rodič, kterému se narodí nedonošené dítě. První týden naší kampaně jsem prořvala snad každý den, protože na každých deset příběhů je jeden, který skončil špatně. A to pro někoho, kdo málem zemřel i se svým dítětem, není jednoduché. Hodně to prožívám. Našlo se ale i pár nepřejících lidí, kteří mi psali, ať ze sebe nedělám chudinku a nebrečím nad tím, že jsem málem pohřbila své dítě. Já se ale za ty maminky a děti budu rvát. Někdo takový tady musí být a snažit se dělat osvětu. Ten, koho to nezasáhne, asi nemá srdce. Když se každý den dívám na Jonáše, tak myslím na to, jaké jsme měli obrovské štěstí a na to, že spousta rodičů takové štěstí neměla.

Kdy tedy kniha oficiálně vyjde?

Kniha už je v tisku. Budeme knihy odesílat ihned po ukončení sbírky. Pak bude nějakou dobu trvat, než se dostanou i do knihkupectví. Určitě plánujeme také křest knihy, který bychom chtěli mít v Písku. To ale až v momentě, kdy budeme mít fyzicky knihu v ruce. Besedy s knihou zatím neplánujeme, Jonáš je ještě moc malý a nevím, jak bychom to zvládali. V osvětě ale budeme ve spolupráci s Nedoklubkem pokračovat dále.