Kdy vás napadlo, že byste se chtěla věnovat opernímu zpěvu?

Naše rodina byla hodně hudební a když vás něco baví, tak si k tomu cestu najdete. Já jsem byla i sportovně založená a moc mě bavilo tancovat. Takže mě zaujala opereta jako obor, který propojuje zpěv a tanec. Dnes by to byl muzikál, kde působí komplexní umělci, kteří umí hrát, tančit i zpívat.

Proč jste se tou cestou neubírala?
Když jsem přišla na konzervatoř do Budějovic k paní profesorce Štěpánce Hraničkové, ta rozpoznala, že jsem nižší ženský hlas, mezzosoprán, možná zpočátku i alt. Vysvětlila mi, že opereta je postavená na sopránech jako třeba Pavla Břínková, jejíž desku jsem si celou opsala a naučila jsem se všechny texty. Toho si všimla moje maminka a řekla – tak my tě podpoříme a zkus to na konzervatoř. Jenže díky mému hlasu jsem do operety zamířit nemohla, tam by pro mě nebylo tolik rolí.

Může se hlas pěvce v čase vyvíjet? Před Vánoci jste na Rybově mši v táborském divadle zpívala alt…
Můj obor je alt – mezzosoprán a v dospělosti už se hlas nemění. Dětem, které teď učím, hlasivky popisuji jako struny klavíru. Ta nejtlustější, to je basová hlasivka. I chlapecké vysoké hlásky pak mohou přemutovat do basu. Je to proces delší než rok a my všichni ostatní máme hlasivky delší a silnější než sopránky, které je mají nejkratší a nejtenčí.

Jak hlasivky regenerují?
Hlasivky nemají rády ponocování. Alespoň já ho vždycky potřebuji pořádně dospat. Jako studentka jsem šla s kamarádkou na ples a pak ještě na diskotéku. Na zkoušku, kterou jsem měla druhý den, jsem se probudila bez hlasu.

Co děláte, když nejste v ideální kondici?
Já jsem kdysi svojí babičce ráda míchala žloutky s cukrem, začátek piškotového těsta. Ujídala jsem a něco na tom bude. Vejce opravdu mají něco do sebe. Ráda si dám domácí vaječný koňak, tam je hodně žloutků a dělá mi to dobře. Když ale přijde nějaká virózka a hlas vám spadne úplně dolů, tak se s kolegy smějeme, že nepomůže nic. Jen čekat, až se vyhrabe zpátky. Ale překvapivé je, že s rýmou hlas zní hezky, protože rýma sedí v místech rezonance, takže vnitřně se vám nezpívá dobře, ale dobře to zní. Odzpívala jsem hodně rolí, kdy jsem i chraptěla, mluvní hlas nebyl v pořádku, ale protože zpěvný hlas jde přes dutiny a tvoří se v klenbě hlavy, zněl dobře.

Musíte trénovat každý den?
Teď už ne. Do doby, než se mi narodily děti, a to je nejstaršímu Matymu už osmnáct, tak když jsem věděla, že jdu zpívat, chtělo to rozezpívat se, rozdýchat, rozhýbat. Dnes už mi příprava trvá minutku, ale dřív to bylo deset, patnáct minut. Když se ale připravujete na nějaké představení, tak stejně zkoušíte. Je dobré dát hlasivkám i odpočinek, aby se zregenerovaly.

Musíte dodržovat nějakou životosprávu?
Všechno je provázané a mně se moc osvědčila knížka Pravda o cukru mladé biochemičky Jessie Inchauspé. Píše o tom, jak nás ovlivňuje hladina cukru v krvi, jak je dobré po nočním půstu začít jablečným octem nebo salátem. Nedoporučuje moc svačinky, ani ranní start s cereáliemi s mlékem. Doporučuje začít den ovesnou kaší nebo pečenou zeleninou. Já mám ráda skořici, kurkumu a z dob, kdy děti byly malinké i mléčnou kaši z drogerie DM. Takže si dám něco ráno, pak až oběd a když mezitím mám hlad, jím ořechy. Dezert je dobré přidat k obědu a pak jen lehčí večeři. Tři jídla za den. A důležitá je pro mě práce s dechem na jógových principech.

Vrátila jste se natrvalo do Tábora?
Bydleli jsme v Praze, ale v období těsně před covidem jsem se rozhodli, že se přesuneme zpátky do Tábora. Všechno kolem dětí a s dětmi se lépe dělá v menším městě, i s babičkami a dědečky kolem.

Děti máte tři, je to tak?
Ano. Maty se narodil až v mých skoro třiceti letech, takže jsem měla dost prostoru a času hodně dlouho studovat. Během studia na Akademii múzických umění jsem byla i na semestr v Itálii, potom jsem hodně zpívala v Národním divadle. Jenže umělecká branže přináší takový osamělý život. Když cestujete po světě, po vystoupení místní lidé řeknou – ahoj, měj se hezky a jdou za svojí rodinou. A vy zůstáváte po hotelích nebo na cestě. Věděla jsem, že kariéru bez rodiny nechci. Takže kolem třiceti, kdy by možná už každý doktor řekl, že je skoro pozdě, se narodil Matěj, pak ve dvaatřiceti Julinka a v šestatřiceti Johanka.

Jsou i vaši sourozenci muzikální?
My jsme tři sestry. Moje mladší sestra Adélka je lékařka, zabývá se výzkumem nádorové cytogenetiky v Praze. Nejmladší je Kamilka, ta se vydala cestou gastronomie a teď je s malou Anetkou na mateřské. Náš vztah připomíná hospodaření indiánů – ti i v neúrodných oblastech seli dýni, kukuřici a fazoli. A říkali tomu tři sestry, protože každá plodina vyživovala a podpírala tu druhou. Každá byla jiná a všechny propojené. To jsme my tři.

Máte někde angažmá?
Jsem druhým rokem zaměstnaná v Základní umělecké škole Tábor a dělá mi to velkou radost. Do té doby jsem byla na volné noze, jezdila jsem na hostování a koncerty. Covid se vším zamíchal, kultura se vzpamatovávala postupně, a protože člověk nemládne, začala jsem se ohlížet i jiným směrem. Co bych mohla dělat, abych nemusela pořád jezdit. Ráda učím, i doma soukromě, a najednou přišla nabídka z táborské zušky vést sbory. To je teď taková moje kotva, ze které mám radost. Jsou tam báječní kolegové. Mám minimální úvazek, k tomu soukromé hodiny doma a koncertní akce. Nemám tedy stálou roli, poslední byla v budějovickém divadle role v Ravelově opeře Dítě a kouzla. Pak tam padla legrační nabídka na roli cvrčka. To jsem si říkala, že čím jsem starší, tím dostávám povedenější role. To ale nakonec nevyšlo, což jsem docela ráda. Cítím, že teď se potřebuji zastavit a být tu pro děti, protože nejmladší Johance je teprve jedenáct.

Na kterou roli nejvíc vzpomínáte?
Každá vám přiroste k srdci, v danou chvíli se stane vaší součástí. Samozřejmě moc ráda vzpomínám na Krásku a zvíře s kluky Formanovými, to byla nádherná spolupráce. Dva roky se opakovala v Národním divadle a byli jsme v roce 2007 i ve španělské Valencii. Krásná byla role Cherubína v Mozartově Figarově svatbě, s tou jsem hodně byla po světě, také v Košicích na hostování a dělali jsme ji i v Belgii. Vzpomínám i na studentskou roli čarodějnice Veruny v Blodkově opeře V studni. Tam jsem pochopila, jak je báječné zpívat to, co nejste. Že je lepší zpívat roli kluka nebo čarodějnice, než když vám dají charakterní ženské postavy nebo princezny.

Vy jste taková spontánní, v pohybu, nestojíte na jevišti jako sošná pěvkyně…
To je fakt. Nejsem typ, který by čekal na svůj výstup, já to jedu se všemi.

To bylo vidět v Rybově mši v divadle, zpívala jste jako sólistka i se sborem…
Ano, zpívala, já si to užívám.

A vaše šaty, to byl určitě rukopis návrhářky Hanky Zelenkové, je to tak?
Ano. To je krásná spolupráce, která trvá už od mého absolventského koncertu. Hanka pracovala v Rakousku a ten rok se vracela domů. Nabídla mi, že by mi ušila šaty. Zrovna jsem uvažovala o růžových šatech s korzetem a Hanka mi přišla v pravou chvíli do cesty. Máme se moc rády a moje pracovní „montérky“ jsou z 90 procent od Hanky.

Máte ještě nějaký nesplněný sen o roli?
To víte, že ano, snad všechny studentky sní o tom, jak jednou budou zpívat Carmen. Nakonec mě Carmen v divadle nepotkala, ale mockrát jsem z ní koncertně zpívala úryvky. Nebo krásná role Charlotte v Massenetově opeře Werther… I do těchto rolí může člověk ještě dozrát. Kdoví.

Zažila jste i těžké chvíle? Indispozici? Zpoždění?
Pochybujete celý život. Jako studentka jsem si ale vždycky říkala – dobře, když to nepůjde, mám v záloze, že se stanu zahradnicí, to mě taky ohromně baví. Ale ono se to pak vždycky zase zhouplo nahoru. Pamatuju si na turné v okolí Kroměříže s Tomášem Netopilem tak před deseti nebo patnácti lety. Jeden koncert se Zlínskou filharmonií jsem odzpívala a druhý den už jsem nemohla ani mluvit, nešlo to, tak jsem musela vystoupení zrušit. Mám pocit, že absolvovali program bez zpěváka. Ale to se mi stalo snad jen dvakrát. Já se ani moc nehlídám, dám si, na co mám chuť, zmrzlinu, oříšky, věřím, že všechno je hlavně v hlavě. Když jsme měli březnové turné po Španělsku, já jsem chtěla do moře, i když bylo studené. Kamarádka říkala – vždyť večer zpíváš! Ale já jsem to moře musela vyzkoušet. Nestalo se vůbec nic.

Vy ale klidně zazpíváte i v Podboří nebo v jiné vesničce…
Mám pocit, že to tak mají všichni, kdo procestují svět, že si říkají – člověče, skláněj se k věcem obyčejným. Nakonec pochopíte, že všude je chleba o dvou kůrkách a je to jen na nás, kde se cítíme nejlíp. Já jsem pochopila, že život v Praze není pro mě. V Táboře zažívám pocit, že bych nechtěla být nikde jinde. To je moc hezké. Když máte v Praze tři děti, tak buď musíte mít někoho, kdo vám je hlídá nebo uberete a jste se svými dětmi. Já jsem ubrala, tak nějak přirozeně a neměnila bych. Je krásné vidět děti dospívat, být při tom. A i když občas jedu na koncert do Prahy, tak mi začalo být milejší, když jsou lidi nablízko, mám je vedle sebe a mohu se dotknout jejich srdce. Podboří je neuvěřitelné, to domluvila paní Blanka Šimonová, která pracuje blízko mého bydliště. Byla jsem tam před Vánoci už potřetí a letos tam přijelo snad dvě stě lidí. Fascinuje mě, jakou má hudba moc. Chceme tam jen tak být a zpívat si koledy.

Jaké máte nejbližší plány?

Nějaké projekty pro pražskou pobočku New York University, kdy sem jezdí američtí studenti na semestr a pobočka se snaží představit jim Prahu a naši historii. Vymysleli, že se studenti potkají s osobnostmi naší historie v tom místě, kde se skutečně vyskytovaly – tak třeba s Janem Husem v Betlémské kapli, pak se setkají s Janem Patočkou v knihovně a s Emou Destinnovou v Kaiserštejnském paláci, kde bydlela.

A Ema Destinnová jste vy?
Ano. A čekají mě i další akce. Se sborečkem ze zušky budeme dělat na konci školního roku koncert. Tím teď žiju.

K čemu inklinují vaše děti?
Matěj hraje na kytaru, protože tatínek je kytarista, ale jde spíš cestou informatiky, takže uvidíme. Julinka má nadání na tanec a Johanka má velký záběr, krásně zpívá, spíš ji baví rocková muzika, chodí na klavír i na pole dance. Podpořím je v čemkoliv, co budou rády dělat. Jeden náš rodinný přítel mi řekl moudrou věc, že od čtyřiceti let by člověk měl předávat to, co se naučil. Mně je osmačtyřicet, přišel ten čas. Když člověk najde sám sebe, je autentický i pro své okolí. A mě práce s dětmi a mládeží baví.