Jak vznikl název vaší skupiny?
Štěpán Bartoš: To je velmi oblíbená otázka.
Martin Bednář: Ano, to je. Náš kytarista, který tu teď s námi nesedí, si kdysi, když jsme skupinu zakládali, objednával kafe a v nabídce bylo napsáno dle výběru. Byli jsme ještě v pubertě, tak jsme k tomu názvu přidali spermii, která byla dlouho naším logem. A už to dávalo smysl.
Š.B.: My nad tím názvem přemýšleli už asi půl roku, takže jsme brali za vděk lecčím.
M.B.: Jen ta spermie už teď logem není.

Od kdy vystupujete?
M.B.: Od roku 2014. To jsme začali.
Š.B.: Letos máme deset let výročí. Někdy na jaře jsme měli v Táboře slavnostní koncert k této příležitosti.

Tenkrát jste tam hráli na dvoupatrovém interaktivním pódiu, jak tento nápad vznikl?
M.B.: Já tenkrát požádal zvukaře Luboše Kocourka, který měl organizaci na starosti, jestli by pro nás nevymyslel něco, co v Táboře ještě nikdy nebylo. On přišel s tímhle dvoupatrovým pódiem a já sám z toho byl v šoku. No hned jsme na to s klukama na první dobrou přikývli, moc se nám to líbilo.

Š.B.: On tady Martin vždycky nadává, když má bicí za zadkem, protože se mu blbě zpívá. Tak mě odložili o patro výš. Já už za ním pak nedoběhnu s bicíma.

Jak dlouho trvalo dvojpódium sestavit?
M.B.: Tři dny: Čtvrtek, pátek a ještě sobotu.
Š.B.: My to nestavěli, oni na to mají naštěstí lidi. Kdybchom ho sestavovali my, tak spadne během první písničky. Naštěstí tam byli technici, kteří vědí, co dělají. Takže to dopadlo dobře.
M.B.: No abych byl přesný, tak dva a půl dne se stavělo. Poslední půlden už jsme zvučili a trénovali.

Můžou se vaši fanoušci těšit na něco podobného?
M.B.: Určitě. My budeme za dalších deset let stavět v O2 aréně taky takovéhle pódium.
Š.B.: Akorát tam už budou patra tři. Ono je dneska důležitý, ale složitý dělat věci, co ještě nikde nebyly. Kždý už něco šíleného udělal a pak není moc co nového vymýšlet. Ale alespoň v Čechách nevíme o tom, že by někdo něco takového už postavil. Ale pokaždé je potřeba lidi nějak překvapit a oslnit, aby přišli znova.

Na kolika koncertech do roka hrajete?
M.B.: Průměrně za těch deset let je to nějakých padesát koncertů ročně. Někdy to bylo osmdesát, někdy třicet, pak byl covid, ale průměrně asi padesát.
Š.B.: Hlavně v lednu a únoru zase tolik akcí není. Jenže zas pak v létě jsou třeba tři akce za den.
M.B.: Letos jsem měli obecně koncertů méně, protože jsme celé jaro nehráli, hlavně kvůli výročí a koncertu v Táboře. Chtěli jsme být vidět až tam. Celé jaro jsme vypustili. Pak jsme odehráli léto, podzim jsme jeli turné a tento rok jsme ukončili na Boží hod koncerty v Milevsku a Želči.

Byl váš koncert 25. prosince vyloženě vánoční?

Š.B.: No, ty vánoční koncerty jsou už trochu tradiční.
M.B.: My popravdě nikdy nečekali, že budeme hrát o Vánocích. Ale když jsme začali hrát, tak si nás zaplať pánbůh začali pořadatelé a kapely, které nám pomáhali, brát s sebou a už se stalo zvykem, že 25. prosince hrajeme v kuse už celých deset let. Kdybychom tenhle datum nehráli, tak budu fakt hodně smutnej, protože už je to naše tradice. Buď u vás v Milevsku, nebo Želeč.
Š.B.: Vždycky to bylo jedno nebo druhé, jen letos to vyšlo tak, že jsme hrái obě štace v jeden večer.
M.B.: Občas to byl taky Jindřichův Hradec, ale uvidíme, kde budeme příští rok.

Kolik se u vás v kapele vystřídalo členů za těch deset let?
M.B.: Já to odstřelím. Pět třeba. Vystřídali se čtyři basáci.
Š.B.: A kytarista taky, takže pět, nebo šest. Je ale těžký naučit někoho nového to, na co je už kapela zvyklá a hlavně fungování a přejíždění po koncertech. Teď někdo přijde a my mu řekneme, tak víkendy už nemáš, peněz taky moc mít nebudeš a on pak zase odejde.
M.B.: Nejvíc nás tak nějak mrzí, že přestože jsme se se všemi bývalými členy nerozešli nijak špatně, tak už na ně nemáme čas, protože když někdo odejde, tak se nám v tu chvíli úplně ztratí ze života.
Š.B.: Přesně, protože kdy se scházíš s kamarády? O víkendu. Kde jsi o víkendu? Na koncertech.

Kdo u vás skládá písničky?
Š.B.: Hodně jsem toho složil já. Většinou vždycky přinesu text a nějaký nástřel hudby. Je pro mě opravdu důležité, aby to spolu souhlasilo. Naroubovat na hudbu nějaký text nebo naopak, to nám nikdy nešlo. Samozřejmě i takové písničky máme, ale nikdo je neposlouchá. Přinesu tak nějak polotovar písničky a pak už si do toho kecáme všichni a jde to. Máme výhodu, že každý z nás má rád jiný žánr hudby a každý do toho dá něco jiného. Tak skladba vznikne. I písničky, které jsem napsal při covidu, nejsou skoro vůbec moje, protože každý do toho dal své pocity a ve výsledku je z toho vždycky náhodný výběr a nikdy Štěpán Bartoš, já. Což je fajn.

Na jaká témata skládáte?
Š.B.: No na co asi myslí patnáctiletí kluci, když to vezmu deset let zpět, kdy to začalo. No o holkách. Ale když se člověk ožení a pořídí si dítě, tak už není moc čas skládat o holkách. My původně dělali punk, ale postupně se nám do toho ta větší témata nevešla, trochu jsme zpopovatěli a začali psát takové sofistikovanější písničky o tom, co nás zrovna štve v životě. Já mám obrovskou nevýhodu, že jsem hrozně spokojený člověk. Tak píšu o tom, co štve ostatní a beru si inspiraci u kluků z kapely. Pak je výhoda, že když se někomu nedaří, tak to jde říct mně a já mám pak spoustu inspirace. Takhle jen recykluji příběhy ostatních.
M.B.: No… některé ty skvosty vydržely celých deset let. Třeba jako Kamarádka s výhodama.
Š.B.: No to je písnička z dávných časů.

Plánujete další alba?
M.B.: Máme čtyři alba a jeden vinyl, kde jsme z těch čtyř alb udělali takový výcuc nejlepšího plus tři nové písničky. Tak nějak jsme si ho vydali sami sobě k desátému výročí.
Š.B.: Co se týče dalších plánů, máme asi třicet, čtyřicet polotovarů písniček. Já mám něco, Jéňa basák má něco, začal skládat taky. Ale příští rok od ledna budeme skládat dost. Je to tak, že v kapele buď skládáš, nebo pracuješ na novém albu. Nikdy neděláš nic jiného. Každé album děláš tak tři roky.