Malíř Josef Záruba, který žije a pracuje v Soběslavi, je původním povoláním strojař a projektant. Jeho velkým koníčkem je cyklistika, na kole procestoval velkou část Evropy. V 90. letech minulého století se Josef Záruba živil prodejem svých drobných obrázků. Následně se přiklonil ke skutečné malbě a své malířské dovednosti zdokonaloval na malířských workshopech, které pořádala Národní galerie. Souběžně s tím, jako člověk toužící po neustálém poznání, prohluboval své znalosti i v oblasti dějin umění.

„Nakonec dospěl k realistické figuře. V tu chvíli se začal odhalovat jeho skuteční talent. Josef Záruba volí dnes větší plátna také proto, že už ho drobnomalba vydatně nasytila. Navíc vnímá velký obraz jako potřebně zvučnou ozvěnu. O své tvorbě z posledních let sám autor mluví jako o příklonu k realismu. I přes potřebu malovat reálné potřeby a reálné věci, je v jeho díle patrná snaha zobrazovat i věci snové,“ nastínila kurátorka výstavy Irena Mašíková Konštantová.

Vnímavý pozorovatel člověka Josef Záruba

Malíř Josef Záruba podle kurátorky respektuje ve své tvorbě nejrozmanitější příběhy, je vnímavým pozorovatelem člověka a jeho putováním životními cestami. Přiznává, že nejraději maluje za nočního ticha. Netvoří pouze pro radost, ale svou tvorbou chce přimět člověka k přemýšlení nad věcmi, které se nás dotýkají. Jeho tvorba je založená na klasické olejomalbě. I když v průběhu let měnil obsah prací, technika zůstává stejná.

Josef Záruba v Písku vystavuje podruhé. V roce 2018 měl výstavu v galerii Prácheňského muzea. „Snažil jsem se na aktuální výstavu vybrat obrazy, které tu ještě před těmi pěti lety nebyly. Složil jsem je ze dvou cyklů. Prvním cyklem jsou Prašivky. Chtěl jsem namalovat jihočeskou krajinu a přemýšlel jsem, jak ji vytvořím. Pak mě napadlo, že Jihočeši jsou vlastně houbaři. Kamarádům se to líbilo, tak jsem namaloval další podobný obraz, pak další, až se to chytlo,“ popsal autor.

Ve svém cyklu Moji blízcí využil postav svých blízkých k zinscenování určitého příběhu, prostřednictvím kterého chce něco sdělit. „Potřeboval jsem do děje zakomponovat figury. Nejblíže mi byla má rodina, kamarádi. Tak jsem si je vyfotil a do obrazů zakomponoval. Nejvíc jsem používal dceru, protože se věnovala modelingu, takže pózování zná,“ popsal Josef Záruba.

Děj příběhu přitom může být smyšlený nebo pravdivý, jako na obraze Dědův uprchlík, který znázornňuje pohled z jedoucího auta noční krajinou. Nad dálnicí se v hyperrealistickém provedení prochází malý chlapec, autorův vnuk. Cíl dlouhé, zahraniční cesty.