Hrála jste v desítkách filmů, v televizních inscenacích a seriálech, myslíte si, že se herectví dá naučit?

Myslím, že ve své podstatě ne.

V dětství jste se věnovala baletu, tančila v Národním divadle, ale nakonec zvítězilo herectví. První velká role ve filmu Souhvězdí panny vás vynesla mezi přední herečky. A následovaly filmy jako Kladivo na čarodějnice, Dita Saxová, Dým bramborové natě, Žert. To je dobrá bilance…

Ano, myslím, že ano. Ještě k tomu můžeme přidat Radúz a Mahulena, Smrt stopařek a další.

Za svou kariéru divadelní i filmovou jste pracovala s mnoha významnými režiséry. Kdo vás nejvíc ovlivnil?

Bylo jich samozřejmě více, ale především to byl Zbyněk Brynych. To byl opravdu citlivý pán. Na škole jsme se učili hrát divadlo a zvládnout techniku. On mně ale vysvětlil především kameru, přístup k ní. Mám také moc ráda pana Kleina a pana Bočana.

Mění se s věkem váš názor na divadlo? Nebo na herectví vůbec?

Moc se nemění. Myslím si, že herectví je buď dobré anebo špatné. Jak říká moje kolegyně, která je ještě o něco starší, Zdenička Hadrbolcová: Jarko, tenhle svět není pro nás. Třeba je to můj problém, protože toho málo vidím za poslední léta, mám problémy a moc práce, ale zdá se mi, že se ztratila profese. Herci mluví hůř a hůř. Já to vůbec nechápu. Divadlo na Kladně, kde jsem byla hned po DAMU v angažmá, bylo veliké divadlo a režisér mně jen jednou řekl, že mě neslyší. My jsme kdysi, když jsem točila na Barrandově a byli tam zvukaři, měli tága a točili jsme venku a někde byl ruch, dělali postsynchrony, protože zvuk nebyl kvalitní. Teď máme pořád nalepené mikrofonky a já stejně nerozumím, pokud se mi herec obrátí do profilu, neřku-li zády, nebo je v autě. Také si myslím, že všude ve filmech a v seriálech je nadbytek muziky. Vůbec není rozumět, co herci říkají. Je vytažená muzika a probíhá dialog, důležitý pro děj. To je přece nemyslitelné. Víte, že jsem chtěla jít k ušaři? Ale když už si stěžují i mladí, tak to tak opravdu je špatně. Mně řekli zvukaři, že ve snaze nepřehrávat, být civilní, mluví se na půl pusy.

A kde je chyba?

Podle mě je tragédie soukromé herecké školství. Vychází příliš mnoho herců. Všichni se hned nemůžou uplatnit, a tak pracují různě v barech, a kdo je tam a jak učí? Stát by měl dát trochu pozor na soukromé školy.

Jste uznávaná herečka, výborná dabérka, která hrála opravdu všehochuť, co byste poradila začátečníkům, čeho se mají vyvarovat, co neopominout?

Dnes se mladí lidé brání jít na oblast. Já jsem dostala už ve 4. ročníku nabídku jít ještě se dvěma kolegy do Ostravy. Ale protože jsem byla mladá, tak maminka nechtěla a měla pravdu. Naštěstí pak přišla nabídka na Kladno, a protože jsem Břevnovák, bylo to na trase, tak mě maminka pustila. A byla jsem ráda, protože tam tento obor nebyl obsazen a já odehrála všechny ty Julie a Mahuleny. Je to moc dobrá škola pro herectví. Dnes mladí dostanou roli hned v televizi, to je sice dobré, že se zviditelní, ale v divadle vyhraní nejsou. A divadlo je, marná sláva, herecký brus.

Herec známý z televize přiláká diváky do divadla, to je dobré ne?

Ale jsou divadelní režiséři, kteří herce neradi pouští, protože je to organizačně hrozně těžké. Je prostě taková doba.

Herci málokdy mluví o herecké paměti. Je pro vás podmínkou práce a nebo se dá vytrénovat?

To vám neřeknu. Někdy si nemohu vzpomenout třeba na jméno nějakého kolegy, ale pokud jde o seriál, je to rychlá práce a já se dokážu učit rychle. Když natočím obraz, který je v průměru tři a půl stránky, tak si to s kolegy navzájem řekneme. Předtím zkoušíme. Kdyby se obraz, který se točí v deset hodin dopoledne, točil v šest večer, tak se ho musím naučit znova, respektive, musím text vidět. Mám dobrou vizuální paměť.

Co říkáte názoru, že někteří herci jsou výborně technicky vybavení, ale chybí jim cosi zevnitř?

No, tomu jsme na Kladně říkali prvořadí herci, že jsou slyšet tak v první řadě. Ale málo platné, může být někdo úžasně vybavený, když mu chybí kouzlo osobnosti, je to marné. Dám příklad: Sagvan Tofi studoval školu, proslavil se filmy a mluví hůř. A já mu pořád nadávám, ale on má kouzlo osobnosti a lidi ho berou. Je pravdivý. Je to totiž také v něčem, co se nedá pojmenovat.

Máte ráda improvizaci?

Není moc herců, kteří si ji mohou dovolit, vzpomeňme Menšíka, ten co řekl, bylo vždy správně, sedělo to. Na improvizaci musí být cit a ten se nedá naučit. Ale když se to umí, tak proč ne.

Dovedete být po letech herecké práce divákem, který se nechá strhnout tím, co vidí?

Myslím, že ano. Mám ráda koncert, muziku, nebo i krimi, když je dobré. Na Dvojce v televizi jsem viděla seriál, který se jmenoval Pád, a tam hrála mladá holka, myslím, že se jmenuje Gillian Andersonová, hrála kdysi v Aktech X. Ale ta tak výborně hrála, to bylo úžasné. A navíc, má inteligentní obličej, byla prostě výborná. A ten scénář! To jsem se dívala. Pak vidím na Nově Rodinné příběhy a je to děs. Bylo mi špatně, tak jsem si lehla, pustila televizi a to bylo za trest. Amatérismus od scénáře po režii. Berou tam neznámé obličeje, třeba herce z oblasti, aby to bylo věrohodné. Ale ty lidi nikdo nerežíruje, je to strašlivé. Dělali to Slováci. Chápu, že jde o vyplnění času, je to levná věc, půlhodina denně, ale opravdu se kazí vkus diváka. Musím to říct.

A zase – kde je cesta?

Snad kdyby existovala nějaká umělecká rada, to nic neohrožuje, zhlédla by produkci a řekla tohle ne, nezlobte se. Pro veřejnoprávní televizi by to pak měla být berná mince. Nevím. Jsem ráda, že existuje ČTart.

Kým a čím byste byla, kdybyste se nevěnovala divadlu? Napadlo vás to někdy?

To víte, že mě to napadlo, především po rozpadu Divadla E. F. Buriana. Neměla jsem práci a nebylo nikde nic, než se to rozběhlo, a to hlavně díky dabingu. Co můžete dělat v pětačtyřiceti s DAMU? Nic. Když jsem byla mladá, protože mám ráda staré věci, chtěla jsem být archeoložkou. Všechno je ale studium, a já nejsem pilný student. V tomto oboru musíte studovat historii, chemii, a tak bych asi propadla. Zaplať pámbu, že to dopadlo takhle.

Sedmkrát Jaroslava Obermaierová

–  Nar. 10. 4. 1946 v Praze. Od dětství studovala balet a vystupovala v Národním divadle.

–  Po absolutoriu DAMU působila v divadle na Kladně, kde vytvořila velké ženské postavy, např. Alenu v Noci na Karlštejně, Mahulenu, Manon i Julii.

– V roce 1970 se stala členkou pražského Divadla E. F. Buriana.

– Po zrušení divadla spolupracovala s různými divadelními společnostmi.

– V posledních letech hraje v Divadle pod Palmovkou a v seriálu Ulice.

– Vytvořila dlouhou řadu filmových a televizních rolí. Její první úspěšný film bylo Brynychovo Souhvězdí panny.

– Je výborná dabérka, její hlas můžeme slyšet z úst Whoopi Goldbergové, ale i ve filmech Válka Roseových, Policajt ze školky, nebo Nekonečný příběh 3.

– Je matkou jednoho syna.