Jak Hoštická střela s přehledem převálcovala konkurenci
aneb U nás vaříme s láskou…

Víte, co mě překvapilo? Že školní jídelny mají stoletou tradici dle názvu projektu. Myslela jsem, že se systém školního stravování se rozjel až po druhé světové válce.

To je pravda. O školních jídelnách jsou opravdu zmínky až z období po druhé světové válce. Ale autoři projektu nám vyprávěli, že historie je mnohem hlubší. Už za Marie Terezie byly náznaky školního stravování a za předchůdce dnešních jídelen lze pokládat i různé vývařovny pro chudé, které obstarávaly farnosti. Ovšem tato soutěž vznikla k loňskému výročí sta let Československé republiky a myslím, že se moc povedla. Měla vlastně vyzdvihnout práci kuchařek ve školních jídelnách, protože jsme vnímány jen jako ty, co jídlo vydají a padla. Málokdo se chce podívat pod pokličku, málokdo chce vědět, co to obnáší, než ta jídla na talíři vydáme dětem. My jsme do soutěže šly, abychom si to zkusily. Neměly jsme žádné myšlenky na výhru. Všichni jsme tomu ale v průběhu soutěže propadli a s každým zadaným úkolem si vyhráli.

Můžete to trochu přiblížit?

Bylo osm témat, každý měsíc jedno. Musel se vytvořit žákovský tým, který s námi spolupracoval. Děti se pojmenovaly Hoštická střela. Ke každému zadanému úkolu se muselo vytvořit speciální menu, tematický jídelníček, udělat tematická výstava, pořídit dokumentace na video i fotografická a odprezentovat vše před veřejností. Takže při běžném zápřahu skutečně nic jednoduchého, na což jsme přišly s kolegyní záhy. Ale když se dáme do boje, nevzdáme to.

První téma bylo Máme to na talíři už sto let. Co se dá k tomu vymyslet?

Napadlo nás, že když se to týká i sta let republiky, mohli bychom se podívat na jídelníček prezidenta Masaryka. Pátrali jsme, co míval rád na talíři on. A tak jsme připravili předkrm z kachní paštiky v banánu z odpalovaného těsta, uzenou polévku s kroupami a bramborem, roštěnou na houbách z jihočeských lesů s gratinovanými bramborami a kynutý koláč se švestkami a mákem, s nímž pomáhal náš žákovský tým. Pochutnala si na tom celá školka i škola. Na obecním úřadě jsme uspořádali výstavu inspirovanou kuchyní První republiky. Věci jsme našli na půdách a ve sklepích a když se to rozkřiklo, přinesli spoustu krásných věcí i lidé z obce. Expozice byla moc krásná a protože nám bylo líto ji zrušit, přijalo ji od nás muzeum vorařství, které je u nás ve vsi, a tam je nyní instalovaná.

Další téma bylo Posezení s pamětníky aneb Dědečku, vyprávějte. Jak jste to pojali?

Uspořádali jsme besedu s panem Boukalem od nás ze Střelských Hoštic. Povídal dětem o svém dětství, o škole, o skromných Vánocích. Děti byly docela překvapené informací, že pod stromečkem tehdy byl třeba jen jeden dárek pro každého. Nějak se s tím nemohly popasovat, když mají pod stromečkem hory dárků. Co se týče menu, zabrousili jsme v tomto případě do českých pohádek. A tak měly děti ze školky k obědu kaši z Hrnečku, vař!, kyselo z Krkonošských pohádek a rybu z pohádky O rybáři a rybce. A abychom dostáli dress code, vydávala jsem jídlo jako Červená Karkulka, kolegyně jako ježibaba a naše vychovatelka z družiny se převlékla za vlka.

Téma Slavíme se školní jídelnou a Dobroty našich babiček?

Pozvali jsme Střelskohoštické ke společné oslavě Velikonoc. Slavnost se konala na zahradě, napekli jsme velikonoční sekaninu s kopřivou, z kynutého těsta ptáčky a jidáše obalované ve skořicovém cukru. A na dobroty našich babiček asi vzpomínáme rádi všichni. Zvolili jsme bramborovou polévku s houbami, kynuté buchty s povidly a mákem, koláčky a nasměrovali to na svátek matek. K tomu byla výstava starých kuchařek Rettigovou počínaje. Děti překvapilo, že staré kuchařky nebyly tak obrázkové.

Téma Už jsi někdy jedl… se týkalo čeho?

Měli jsme děti seznámit s potravinami, které už možná jedly, ale nevědí o nich nic. My jsme vybrali bohatou škálu luštěnin, s nimiž dětské chutě stále zápasí. Čočku, bulgur, pohanku, špaldu, ovesné vločky… Připravili jsme bagetu s luštěninovou pomazánkou, hovězí polévku s bulgurem a smetanovou tarhoňu s kuřecími kousky a žampiony. Součástí byla poznávací soutěž luštěnin. Další téma bylo Večeře na téma… To jsme nasměrovali na svátek Valentýna a pozvali lidi na pyžamovou párty s polštářovou bitvou. Tatínkové skutečně přišli v pyžamu, maminky v negližé. Podávaly se valentýnské hnětýnky, obložené mísy a nealkoholický valentýnský punč.

A dvě poslední – Barvy a vůně ve školní jídelně a Jdeme do finále…

U tématu Barvy a vůně jsme se na chvíli imaginárně přestěhovali do Mexika a států jižní Ameriky. Děti samy připravily tortillu a i ji samy naplnily. K svačině byla avokádová pomazánka, k obědu dále mexická polévka s kukuřicí a salát z čínského zelí se zakysanou smetanou. Podařilo se nám dokonce sestavit výstavu z originálních věcí z Mexika. Třešničkou na dortu byl brazilský karneval, který tou dobou skutečně v Brazílii běžel. Tančila se samba a zkoušelo brazilské bojové umění. A finále? Každá velká láska končí svatbou, a tak jsme takovou jednu uspořádali se vším všudy. Dětem se podařilo připravit nádherné svatební stoly, čímž si procvičili i etiketu stolování, všichni přišli slavnostně oblečeni jako na svatbu a my dvě se převlékly za nevěstu a ženicha. Po obědě – knedlíčkové polévce, svíčkové s brusinkami, svatebním dortu a svatebních muffinách – se tančila polonéza a mazurka.

Soudě dle vašeho vyprávění jste měli skutečně nároční školní rok. Nelitujete?

V žádném případě, i nás to obohatilo. Podařilo se nám naplnit motto projektu, a to ukázat, jak jedinečně může fungovat školní jídelna a jak se dokáže stmelit s celou školou. Dostali jsme příležitost ukázat, co v nás je. A hlavně – že vaříme s láskou!

Pro kolik dětí vaříte?

Pro osmdesát, téměř pro sto i s personálem.

Máte ukázněné děti, naučené z domova jíst všechno, nebo se také potýkáte s jejich odporem k některým jídlům? Co třeba ty luštěniny?

My tady máme opravdu ukázněné děti, které jsou z domova naučené jíst i tyto jinak odmítaná jídla. My jsme na tyto diskutované potraviny najížděli pozvolna a další netradiční ingredience jsme třeba zpočátku přidávali v menší míře do rizota, do polévek. Asi vás překvapíme, ale u nás se hodně jí ryby. Děti je milují. Ale opět jsme to museli vychytat.

To mě zajímá.

No, připravujeme ryby bez kostí. Objevili jsme třeba rybu tilápii, což je ryba sladkovodní, ale pocházející z Afriky. Tuhle rybu si opravdu oblíbily. Zkoušeli jsme třeba i lososa, který je dost drahý, ten jim však nechutná.

Vedoucí kuchyně děláte patnáct let, v oboru jste od vyučení. Určitě se za ta léta ledacos změnilo. Tipnu si – administrativa, byrokracie, lejstra?

To je trefa do černého. Když jsem začínala, nebyly tak přísné podmínky pro veřejné stravování jako teď. Myslím, že pro každou školní jídelnu je strašákem takzvaný spotřební koš. Ten předepisuje dodržování osm druhů potravin, které musíte v daném poměru zařazovat do jídelníčku, aby strava byla vyvážená. Tohle rodiče často neví. Nebo zveřejňování alergenů, to také dříve nebývalo. Aktuálně se u nás ale nestravuje žádné dítě, které má nějakou dietu. Vzpomínám jen na jedno, které mělo cukrovku a na jeho jídelníčku jsme spolupracovali s maminkou. Přečetla si menu a udělala k nám k tomu poznámky, co můžeme a nemůžeme dítěti na talíř nandat a v jakém množství. Nebo kolik vyprodukujeme odpadu, všechno musíme vážit a zapisovat. Takže se zvlášť třídí plechovky, tetrapaky, plasty, papír, sklo… na všechno jsou speciální tabulky.

Proč české děti tloustnou?

Že děti tloustnou – to ale není vina školních jídelen. Je to bohužel dobou a možnostmi. Kolikrát vidíme, jak jdou rovnou ze školy do prodejny a koupí si bagetu a sladkosti. Ještě štěstí, že tu nemáme KFC! Pijí colu a energetické nápoje. Podle mě byla úplně zbytečná pamlsková vyhláška, ta se míjí účinkem. Zakazovala prodej tučných a sladkých jídel v bistrech ve školách. Malý bufet býval i u nás ve škole, museli jsme ho zrušit.

Vzpomenete si jaká jídla jste coby školačka nesnášela ve školní jídelně? Já třeba chodila jeden rok do jídelny na strakonický Ostrov, už dávno neexistuje, a tam mi zcela zprotivili rajskou polévku a zemlbábu.

Jé, na Ostrov jsem chodila také. Jsem totiž Strakoňanda. Moc dobře si to pamatuji, protože do jídelny vedla strašidelná ulička a já se jako malá holka strašně bála. Nenáviděla jsem špenát, tenkrát nám ho servírovali jako zelenošedou hmotu nevalné chuti, mlékovou polévku a ve školce škraloup na kakau.

Pavla Pašavová se přidává: To vám taky ráda povím. Já nesnášela hrachovou kaši a čočku. Ale zbožňovala jsem vdolky a lívance od paní Bočkové, která v naší školní kuchyni vařila. Víte, že naše bývalé kolegyně tady dřív vařily na kamnech? Musely zatopit, rozehřát plotnu a přikládat, aby dovařily. To už si dneska vůbec neumím představit.