Jaké byly vaše hokejové začátky? Kde jste poprvé obul brusle a vstoupil na hladkou ledovou plochu?
Hokej jsem, jako většina dětí mojí generace, začal hrát na rybníku a hlavně na řece v Miroticích. Na brusle s kličkou mě v šesti letech postavila máma a učil jsem se za sáňkami na řece Lomnici. Hráli jsme s tím, co bylo k dispozici. Hokejky byly obtížně dostupné a dost drahé. Někdy posloužila i ohnutá větev. V Miroticích jsme měli štěstí, protože v jedné truhlářské firmě mimo sáněk vyráběli také hokejky. S kamarády jsme si chodili pro odřezky, které byly při výrobě odpadem.
Jak se rozvíjela vaše hokejová kariéra?
Organizovaný hokej jsem začal hrát až ve druhém ročníku písecké průmyslovky ve Spartaku Písek. Tam jsem po skončení hokejové sezony začal hrát za dorost také fotbal. Tehdy v Písku ještě nebyl žádný umělý led a hrálo se na přírodním, což jsem dobře znal z Mirotic.
V kterých letech jste hrál v českobudějovickém Motoru?
Do Slavoje České Budějovice jsem přešel v šestnácti letech v září 1961 do ligového dorostu. A stejně jako v Písku jsem po sezoně začal hrát za dorost fotbal. V hokeji jsem pokračoval do prosince 1962, kdy jsem přešel do prvního mužstva Slavoje. Po skončení sezony 1963/64 jsem nastoupil základní vojenskou službu do Dukly Jihlava a po vyřazení z výběru jsem dva roky působil v Dukle Nitra, kde jsme hráli druhou slovenskou ligu. V roce 1966 jsem se vrátil už do Motoru, který na základě politického rozhodnutí převzal celý hokejový klub Slavoj. Za Motor jsem hrál do konce sezony 1977/78. Tím jsem hráčskou karieru zakončil a nastoupil do pozice vedoucího zimního stadionu v Českých Budějovicích. Do kabiny jsem se vrátil po Novém roce 1979 v roli trenéra a v trenérské kariéře jsem pokračoval do roku 1995, kdy jsem definitivně svoji sportovní kariéru ukončil.
Co říkáte výkonům dnešního extraligového Motoru?
Jsem zklamán nejen výsledky, ale i velmi amatérskou činností při vyhledávání hráčů.
Jak vnímáte celý český hokej a výsledky reprezentačního mužstva dospělých?
Rozdělil bych to na dvě části – národní mužstvo a extraligu. Na posledním mistrovství světa v roce 2019 jsem se byl podívat v Bratislavě na závěrečná utkání. Čtvrté místo považuji za dobrý výsledek a i herní projev nebyl špatný. Naprosto korektně musím říci, že naše mužstvo se mi hodně líbilo. Závěr utkání o třetí místo s Rusama, to už byla jenom otázka štěstí, které se přiklonilo k nim. My jsme byli v zápase lepší, ale štěstí měl soupeř. V mužstvu jsme měli spoustu hráčů z ruské KHL, ale to se teď tady z politických důvodů propagovat moc nenosí. Ti byli doplněni hráči z extraligy a Milošem Říhou bylo mužstvo velmi dobře vedené.
Co se extraligy týče, jsem zastáncem uzavřené soutěže. Pokud by tomu tak bylo, dostanou se do ní mladí hráči, kteří budou dostávat více příležitostí, protože nikdo nebude mít obavy o záchranu. A teď, i když je kvůli covidu extraliga zvláštní, teď se to potvrzuje. I když po posledním světovém šampionátu došlo k dehonestaci národního mužstva do dvaceti let, v extralize se objevuje větší množství mladších hráčů z první ligy. Extraligu sleduji bohužel jenom v televizi, naživo jsem viděl v Budějovicích jenom dvě utkání, ale to nelze s extraligou porovnávat. Myslím si, že extraliga plní roli, kterou od ní můžeme očekávat. Vzhledem k ekonomickým možnostem má dobrou úroveň. Tu nám může pouze zkreslovat fakt, že momentálně nemůžou do hlediště chodit diváci, takže k hokeji nemáme trochu blíž. Trochu mi však vadí, že komentátor České televize Záruba všechno oslavuje, ale chybí mi věcný pohled lidí, kteří hokeji rozumí víc. Myslím, že český hokej prochází generační výměnou, máme tady spoustu dobrých hráčů a extraliga je na naše poměry dobrá.
Najdete nějaké klady na výsledcích české dvacítky, z níž by ti nejlepší měli postupně český hokej zase pozvednout výš?
Jak říká pan Pešán, hráči nestojí za nic, ale my trenéři jsme vynikající. Proč je nikdo v zahraničí do špičkového mužstva nechce? A teď vážně. Naši kluci trochu později dospívají, přesto se, i když trochu později, prosazují. Máme hodně hráčů v ruské Kontinentální hokejové lize. Mně se osobně líbí finský model. Mají uzavřenou nejvyšší soutěž s patnácti mužstvy a jedno mužstvo v KHL. To umožňuje zařazovat mladé hráče do nejlepších týmů a jejich konfrontaci s druhou nejlepší světovou ligou.
Českým nadějím se už dlouho na světových šampionátech nepodařilo překročit práh čtvrtfinále. Myslíte, že se to v nejbližší budoucnosti zlepší a co pro to musí celý český hokej udělat?
Všude se postupně mění generace a bude na ní, jak si s novým prostředím poradí.
Máme tady jinou generaci dětí a hokejové hnutí se s tím musí naučit pracovat. Protože oproti například severským zemím nemáme přírodní led a proto potřebujeme větší dostupnost toho umělého.
Dnes, když dítě nezačne s hokejem v šesti letech, tak už ho trenéři v devíti nechtějí. Jenom k dokreslení, Severské země jako Švédsko, Finsko nebo i Rusko a Kanada mají všichni kromě stadionů s umělými ledovými plochami i přírodní led. Kdysi, když tady ještě mrzlo, rodiče nastříkali mezi paneláky vodu, nasvítili světla a s dětmi mrskali hokej. To je všechno pryč. Co tím chci říci. V české republice máme málo ledových ploch, kde by se proháněly stovky budoucích extraligových hokejistů, z kterých by vyrostli třeba i reprezentanti. A když mluvím o ledových plochách, nemyslím tím jenom velké zimní stadiony, ale kluziště s takzvaným umělým dochlazováním i v menších městech. A právě to je ta cesta, kterou by se měl ubírat celý český hokej, který však dnes nemá žádnou koncepci a vidinu výsledkového zlepšení a úrovně do příštích let. Jestli máte dnes ve stotisícovém městě v každé věkové kategorii třicet dětí, to je pro budoucnost hokeje velký problém.
Dnes je absolutně vyloučené, že by děti začínaly, tak jako já nebo bývalí hokejisté z mojí generace jako Kamil Svojše z Cerhonic nebo Jaroslav Walter z Čimelic, kteří jsme se k hokeji pořádně dostali, až ve čtrnácti letech nástupem na střední školu.
Prostě máme málo ledu, vláda sice dává do sportu nějaké peníze, ale není to nijak koordinované. Kdo přijde a politicky si to vyjedná, tak to má. Hokejový svaz však nemá žádný organizovaný projekt a systém. Když stát dává peníze, měl by se hokej zpřístupnit i dětem z menších měst a obcí. Podívejte se na Pastrňáka, v současnosti nejlepší český hokejista také není z žádného velkoměsta. Dokud se tohle nezmění, český hokej se dál a výš bude těžko posouvat.