Zranění ho vyřadilo 16. listopadu loňského roku při zápase v Milevsku. Na vině nebyla srážka ani nepřirozený pád. „Kolena mám špatná už dlouho,“ přiznává „Dáša“. „To pravé mám po operaci pár let, měl jsem jít i s levým, ale trochu jsem ho naposiloval a drželo to, bylo to dobrý. Zátěží a únavou materiálu se problém asi zvětšoval, a když mi v něm při rutinním zákroku píchlo, věděl jsem, že je zle,“ popisuje František Dašek. „Bolest projela do celé nohy, pomalu jsme se nemohl postavit. Mám utržené menisky, pochroumané vazy a budou se mi snažit dát koleno dohromady.“ Ve 34 letech je přitom Dašek pořád v produktivním gólmanském věku. Opotřebovanost kloubů si vysvětluje svým stylem chytání. „Je to podmíněno mojí postavou. Tím, že jsem menší, musel jsem centimetry nahrazovat rychlostí. Člověk šel milionkrát nahoru dolu, kolena trpí a tím mým stylem jsem jim vůbec nepomohl,“ podotýká.

Prvnímu vyšetření se podrobil v nemocnici. Při další návštěvě na poliklinice mu provedli punkci, kdy z kloubu odstranili krev, a také potvrdili, že koleno bude potřebovat chirurgický zákrok.  „Hned jsem obdržel žádanku na operaci,“ líčí gólman, jenž neváhal, vzal telefon a zavolal na ortopedii ÚVN ve Střešovicích. „S prvním kolenem jsem byl taky v Praze a pan primář Vaněček to udělal skvěle, tak jsem chtěl znovu tam,“ nedá dopustit na ruce absolventa Gymnázia v Jindřichově Hradci, který má navíc se sportovci zkušenosti. „Okamžitě jsem se do Střešovic objednal, v dubnu tam pojedu na vyšetření a domluvit si pevný termín operace.“

Po rekonvalescenci se chce František Dašek hlavně zapojit do normálního života. Služebně nejstarší člen HC Knights odkládá brankářskou výstroj a tvrdí, že nadobro. „Nějak jsem si to v sobě srovnal, ukončil a budu fungovat asi jen v roli trenéra. Šance, že bych se vrátil do brány, je minimální. Cítím to tak,“ nechce riskovat další zdravotní komplikace. „Přece jenom člověk se hokejem neživí a potřebuje fungovat. Nechci jít do rizika, už mi není dvacet a priority jsou jinde,“ tvrdí budějovický rodák. Stal se ikonou klubu, stálicí soutěže. Žádný jiný brankář za Daškovy éry v kraji nepůsobil v dresu jediného týmu nepřetržitě v pozici jasné jedničky tak dlouho, jako to dokázal on. Jestliže padesátník Kamil Ťoupal o sobě někdy slýchává, že je úkaz, o malém velkém brankáři se dá říct totéž. Akorát v minulém čase. „Samozřejmě mi to chybí,“ přiznává František Dašek, „a když se přijdu podívat na kluky, chtěl bych zasáhnout do hry. Ale už je to za mnou.“

Ještě ten večer, kdy se zranil, za sebe sháněl náhradu. Zlákal zpátky do výstroje Jana Maňase, aby Hluboká měla do branky parťáka k Dušanu Michálkovi. „K němu Bělma přivedl Davida Němce, takže byli ve třech, a později získali ještě Ovsjannikova, takže je točili.“ Hluboká po neslaném, nemastném začátku stoupala tabulkou a ve vyřazovací části se probojovala až do finále. Otázku, kdo se stane po Daškovi jedničkou s výsadou chytat play off, napevno vyřešila až před semifinále, kdy volba padla na Davida Ovsjannikova. „Bylo to těžké pro všechny, pro kluky i pro trenéry, když tu byli de facto skoro čtrnáct let zvyklí, že jsem byl v bráně v podstatě jenom já. A teď má přijít někdo jiný, jsou nějaká očekávání… Je to něco úplně nového a malinko se hledalo,“ sledoval Dašek škatulata v hlubocké kleci.

I během finále s Milevskem se při některých duelech mihl na střídačce, byl týmu nablízku a ukázal, že mu osud Hluboké dál leží na srdci. „Jak mi čas dovolí, snažím se přijít a kluky podpořit, pokecat s nimi v kabině, protože mi to taky chybí,“ říkal Dašek na stadionu. Věnuje se svému centru, akademii, v níž vede gólmany i hráče. Kromě toho v sezoně objíždí krajské zimáky a kluby, kde mají zájem o jeho tréninky na míru. „Trénuji gólmany ve Vimperku, individuálně pak na Hluboké, dokud je led, v Třeboni a ještě k tomu vedu holky – Dračice – v první lize žen.“ V zaměstnání má zkrácený úvazek, a když jsou povinnosti splněny, vyráží za hokejem. U Dračic se mu náramně hodí zkušeností, které nabral u budějovických florbalistek. „Vždy to nějak vyplyne ze situace,“ komentuje s úsměvem své trenérské štace. „Florbalistky neměly trenéra a jedna holčina za mnou přišla, jestli bych na přechodnou dobu nepomohl, protože skrze přítelkyni věděla, že dělám u hokeje. No a ze záskoku byly dvě sezony, které mi do trenérské kariéry strašně pomohly a daly mi hrozně moc věcí!“ hodnotí zpětně premiéru v nové roli. Lavičku později vyměnil za známé prostředí hokejové střídačky, kde se pohybuje od dětských let a je tam ve svém živlu. „K Dračicím mě přivedl trenér Milan Jindra. Známe se spoustu let, trénoval v Linci, kde jsem chytal. Chtěl, abych mu pomohl nejdřív s gólmany, ale ve finále už tam dělám i funkcionáře a práce je hodně,“ vypráví Dašek.

U Dračic se musel adaptovat na jiný styl komunikace, protože psychologie sportu u žen je jiná disciplína, než na jakou byl zvyklý. „Musel jsem se naučit pracovat s individualitami,“ přikyvuje. „Člověk musí víc korigovat emoce, je to jiné než u chlapů. Musel jsem se naučit chápat mentalitu sportovce, což pro mne bylo super, protože holky to mají postaveno jinak,“ přesvědčil se a porovnává: „U chlapů přijdete do šatny, seřvete to a týmu to dá nějaký impuls. U holek by to nedělalo dobrotu, chce to emoce víc korigovat, spíš být nad věcí a naopak víc uklidňovat a být oporou, než řvát.“

Když se ohlédne za kariérou, dvojnásob si váží loňského triumfu ve finále krajské ligy, po kterém Hluboká pozvedla vítězný pohár. Dašek a jeho zlatá parta se tím zapsali do klubové historie. Za dvě dekády se to Hluboké povedlo jen dvakrát, řadu hráčů úspěch minul. U gólmana stoupá na ceně. „Stoprocentně! Bylo to mé přání, aby se tady jednou titul udělal, a jsem rád, že se to povedlo! Protože kdybych měl skončit tímhle způsobem, jak to dopadlo, tak by mě to hodně štvalo. Tohle je aspoň taková malá náplast, že se to loni povedlo,“ uzavírá  brankář, který v časech dobrých i zlých střežil hlubockou klec a Rytíři se na něj mohli spolehnout. Škoda, že si na závěr nemohl obkroužit v Kuki aréně vítězné kolečko.