Na počátku bylo dřevo, kámen a hlína

Až do 16. století bylo základní stavební surovinou dřevo, případně kámen a hlína. K rozkvětu Tábora paradoxně přispěly katastrofy – desítky ničivých požárů, které jej postihly v letech 1525 a zvláště pak 1532 a 1559 byly důvodem ke kamenné přestavbě, která dovolila uplatnit při výstavbě domů nové architektonické prvky. Zachované pozdně gotické a renesanční domy prezentují životní úroveň měšťanské společnosti na konci 15. a v 16. století.

Nové generace táborských měšťanů neměly velké porozumění pro revoluční nadšení zakladatelů města, namísto ničivých válek hledaly obživu ve vzkvétajících řemeslech, zejmena v soukenictví. Rozvíjela se i další řemesla – kožešnictví, nožířství, zednictví, pivovarnictví, i obory specializované – jako zlatník, pasíř, srpař, uzdař, ale i obchod zaměřený na luxusní zboží, jako např. šafrán, hřebíček nebo vlašské sukno. Pro toto období je charakteristická bohatá výzdoba domů freskami, sgrafity, ozdobnými štíty, a také interiéry s klenbami, portály a malovanými dřevěnými stropy. Řada takových domů obklopuje Žižkovo náměstí, které je centrem městské památkové rezervace; patří k nim některé domy v Pražské ulici a na dalších místech v historické zóně. Nejvýznamnějšími barokními stavbami tohoto období je augustiniánský klášter na náměstí Mikuláše z Husi a nedaleko historického centra postavený poutní kostel v Klokotech. V panoramatu města zvlášť vynikají dominanty – pozdně gotický děkanský kostel, honosná radniční budova, jíž město na konci 15. století dávalo na odiv svoje bohatství, a také hrad s věží Kotnov. Tábor se oprávněně pyšní výjimečnou vodní plochou – nejstarší umělou vodní nádrží ve střední Evropě, rybníkem Jordán, který vznikl v roce 1492 přehrazením Tismenického potoka, čímž si město zajistilo zásobování pitnou a užitkovou vodou.

Století páry přineslo bourání a devastaci

Brzké napojení na evropskou železniční síť v druhé polovině 19. století napomohlo městu k prosperitě. Tábor se stal významným správním střediskem regionu. Tomu odpovídala i nová výstavba na předměstích. Město dalo souhlas prodejem svých nemovitostí; z větší části byly zbourány hradební a parkánové zdi, brány, bašty i fortny, devastace vyvrcholila roku 1884 zbořením Pražské brány. Ze středověkého opevnění zůstalo jen torzo. Uvnitř historické zóny došlo k mnoha demolicím středověkých domů, které nahradila nová zástavba, často vícepodlažní. Historické jádro se svými úzkými uličkami přestalo modernímu rozvoji města stačit, rychlým tempem začalo vyrůstat Nové město s nájemními domy a obchody, školami i městskou spořitelnou, rychle se rozvíjely i další městské části.

Movitější vlastníci starých domů na Starém městě si pořizovali bydlení v nových částech Tábora a v historickém jádru postupně začaly převažovat sociálně slabší vrstvy. Zub času a nedostatečná údržba vykonaly své. V polovině 20. století tristní stav vyvrcholil. Hrozilo zřícení památkově chráněných domů, které kvůli narušené statice byly v havarijním stavu, destrukční účinky mělo vlhnoucí zdivo a plíseň. Chyběla funkční kanalizace i problémy byly i se zásobováním vodou. Staré město tvořilo 346 domů, dva kostely, školy a úřady, ale i stáje pro koně a krávy a dva ovčíny. Charakteristickým znakem Starého města 50. let byly domy podepřené dřevěnými trámy, oprýskané omítky a zápach z nedostatečně fungující kanalizace. Začínaly sílit hlasy volající po tom, aby se Staré město zbouralo a na jeho místě se postavilo moderní sídliště.

Šance na záchranu

V roce 1958 vláda schválila zákon o kulturních památkách a také návrh, aby ve třiceti památkově nejvýznamnějších obvodech byla provedena obnova historických jader měst. Na seznam památkových rezervací se dostal i Tábor. Po vyhodnocení podrobných průzkumů v terénu a kategorizace kulturních památek byl Tábor v roce 1961 vyhlášen městskou památkovou rezervací a o rok později národní kulturní památkou. Architekt Václav Slavík z pražského SÚRPMO (Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů) dokončil v roce 1966 Podrobný územní plán asanace a rekonstrukce historického jádra Tábora. Tento zásadní dokument mj. navrhoval demolice, rekonstrukce, generálních opravy domů či jen jejich údržbu; kromě obnovy bytového fondu počítal i se stavbami občanské vybavenosti. Ty měly sloužit kultuře a cestovnímu ruchu, ubytovacím a stravovacím službám, nechyběla školská a tělovýchovná zařízením, úřady, obchody a služby včetně zdravotní a hygienické péče. Architekt Slavík preferoval v historickém jádru pěší dopravu a doporučoval taková dopravní řešení, která by brala ohled na možnosti stávajícícho komunikačního systému.

Obnova Starého města dostala zelenou

Po desetiletých přípravách byla 1. ledna 1969 zahájena systematická a komplexní obnova historického jádra Tábora. Ještě téhož roku město uspořádalo kolokvium, na které pozvalo renomované architekty, památkáře, historiky umění i stavaře a získalo tak jejich podporu a pomoc při záchraně historické zóny Tábora.

V průběhu dalších dvaceti let se podařil stavebně historický průzkum všech domů, jehož rozsah nemá v republice obdoby. Provedla se sanace podzemí, oprava hradebních a opěrných zdí, opravy a rekonstrukce několika domů, které byly v havarijním stavu, byla vybudována nová infrastruktura a významné sadové úpravy, jako např. park pod Kotnovem a rekonstrukce Holečkových sadů. Generálním projektantem pro historické jádro byl SÚRPMO Praha, inženýr Václav Slavík plnil funkci nejmenovaného hlavního architekta, který se účastnil všech jednání a rozhodovacích procesů. Samotnou realizaci a investorskou činnost zajišťovala specializovaná městská organizace Táborprojekt, později přejmenovaná na IOMT (Inženýrská organizace města Tábora), která vznikla k 1. lednu 1969. Řízením této organizace byl pověřen zkušený architekt ze sezimoústeckého Stavoprojektu Otakar Jankovec.

K rekonstrukci a záchraně většího počtu památkově chráněných domů došlo až po roce 1981, kdy do vedení města přišel osmatřicetiletý Karel Bican, který na této pozici využil mnohaleté zkušenosti výrobního náměstka Jihočeského podniku pro údržbu památek. Jednou měsíčně se konal konzultační den, kterého se zúčastnilo vedení města, zástupce IOMT, inženýr Aleš Krejčů z Krajského střediska státní památkové péče v Českých Budějovicích, zástupce SÚRPMO Praha, odbor kultury ONV a Státního památkového ústavu Praha, a tento kolektivní orgán rozhodoval o každém kroku regenerace. Karek Bican dnes vzpomíná, s jakým entuziasmem a respektem přistupovali k obnově historické části Tábora odborníci, kteří ve své době představovali špičky ve svém oboru.

Probuzení Šípkové Růženky

Je obdivuhodné, co stavební firmy – JPPÚP (předchůdce dnešních Památek Tábor) nebo Okresní stavební podnik dokázaly v době, kdy na trhu stavebnin nebylo téměř nic.Většina historických stavebních doplňků, především okna a dveře, se vyráběla individuálně a jsou dodnes příkladnými ukázkami kvalitní řemeslné práce. Fasádní barvy se dovážely z Rakouska, což tehdy nebylo vůbec jednoduché. Přesto se tu povedly stavební rekonstrukce, které památkáři dodnes považují přímo za majstrštyk, jako např. přestavba domů čp. 6,7 na Žižkově náměstí, kde se povedlo osadit renesanční malovaný strop z roku 1597, přenesený z domu čp. 138. Záměr tehdy počítal nejen s matrikou a obřadní místností, restaurací s venkovním posezením v atriu a reprezentačními prostory města. Ty ještě na začátku 90. let využívali poslanci České národní rady pro svá výjezdní zasedání a také se tu konalo první setkání starostů historických měst na jaře 1991. Město mělo na paměti rozvíjející se cestovní ruch a proměnilo Pražskou ulici, jejíž domy jsou téměř všechny kulturními památkami, v příjemnou nákupní zónu s řadou luxusních obchůdků. Oživení této ulice tak trochu připomínalo probuzení Šípkové Růženky z dlouhého spánku. Lidé najednou měli důvod se na pozapomenuté Staré město vrátit a do jeho uliček a na náměstí opět navrátil život.

Po roce 1989 vstoupila Městská památková rezervace Tábor do další etapy své existence, přesto bychom neměli zapomínat na plejádu všech těch, kteří se v uplynulém půlstoletí o její obnovu zasloužili.