Kamila Muziková sama pracovala u policie, poté v bankovním odhalování podvodů a dnes vede se sestrou bezpečnostní agenturu, kterou po odchodu od policie založil její otec. Agentura se zaměřuje prioritně na divácké násilí na stadionech, smlouvu má s fotbalovou Spartou, s českou reprezentací, ale hlídá také některé státní instituce a provádí bezpečnostní audity ve školách. Kamila Muziková vyučuje na CEVRO institutu. 

Pro besedu v milevském Komunitním centru připravila vyprávění o divokých devadesátých letech, kdy byl její otec zapojen do vyšetřování celé řady brutálních vražd. Dala tyto události do společenských souvislostí. Tehdy se otevřely hranice a zahraniční mafie vtrhly do Československa, aby si rozdělily sféry svého vlivu pro obchod s drogami, zbraněmi i bílým masem v teritoriu, kam se dřív kvůli železné oponě nedostali. Byznys naznal na zajímavosti, protože koruna se stala směnitelná za západní měnu. Rozšířilo se vydírání, vybírání výpalného od podnikatelů. 

Je obecně známo, že nad naivní amnestií prezidenta Václava Havla, při které bylo k 1. lednu 1990 propuštěno 21 000 vězňů, dodnes policisté skřípou zuby. Naznačila to i Kamila Muziková. V té době měla policie 28 649 příslušníků a kromě toho, že se učila čelit novým druhům kriminality, přibyla jí práce s trestnou činností propuštěných, kterou většina začala okamžitě znovu páchat. Nikdo se nesměl propuštěných ptát, zač byli odsouzeni, a tak se například mohlo stát, že se Jaroslav Oplíštil nechal zaměstnat v pražské nemocnici a tam 30. dubna 1990 znásilnil a uškrtil sedmiměsíční děvčátko. Trestu smrti unikl, protože ten byl 1. května 1990 zrušen. 

Podle Muzikové trvalo deset let, než se policii podařilo dostat nenapravitelné recidivisty znovu za mříže. V roce 1995 už u české policie pracovalo 43 990 příslušníků, dnes kolem 44 000 a dalších 80 000 lidí pracuje v soukromých bezpečnostních službách. 

Kamila Muziková připomněla sérii vražd, kdy se novodobí mafiáni vybíjeli mezi sebou – vraždu Ivana Jonáka, který předtím nechal zavraždit svou manželku, Antonína Běly nebo Františka Mrázka. Zmínila i sériového vraha Ivana Roubala, který se usadil v jihočeském Čachrově a orlickým vrahům Karlu Kopáčovi a Ludvíku Černému dodával louh, ve kterém rozpouštěli těla zavražděných. Řeč přišla na razii U Holubů, rumovou aféru z roku 1993, taky kauzu lehkých topných olejů a případ Radovana Krejčíře. Návštěvníky zajímalo, jaký názor má šéfka bezpečnostní agentury na útěk Radovana Krejčíře během policejní prohlídky jeho domu. Řekla, že se přiklání k celkovému policejnímu podcenění situace. Už podle fotografií z prohlídky, kdy sklonění policisté prohlížejí předměty, mají vzadu na opascích zbraně a Krejčíř přitom stojí za nimi. 

Řeč přišla samozřejmě i na filmové zpracování příběhu orlických vrahů, které se podle Kamily Muzikové místy od reality odchyluje. Popsala ale, jak policie tehdy zachytila z věznic signály o tom, že by mrtvá těla mohla být v přehradách, jak byly zprvu vyloučeny Slapy, pak se obtížně sháněli potápěči s povolením potápět se do 66 metrové hloubky orlické nádrže. Policie takové neměla, báňští záchranáři z Ostravy ano. Ti museli pracovat v utajení. U hráze Orlíku se nic nenašlo a pak se akce přesunula ke Žďákovskému mostu, kde po čtyřech dnech 14. července 1995 byl nalezen první sud. Tím policie získala důkazy – ačkoliv na Policejním prezidiu byla první reakce na žádost o povolení potápěčské akce přezíravá – prý aby kriminalisté tolik nečetli detektivky… Jedině s těmito důkazy ale mohli být vrazi obžalováni a posléze odsouzeni. Žďákovský most pro odstranění mrtvých těl vytipoval Karel Kopáč, protože byl dřív příslušníkem Útvaru rychlého nasazení URNA a most využívali k trénínkům. 

Kamila Muziková zmínila, jak byla tehdejší mafie propojená s policejními kruhy a jaký byl osud odsouzených. Karel Kopáč spáchal sebevraždu, Ludvík Černý je dodnes ve vězení a jeho žádost o předčasné propuštění byla v roce 2017 zamítnuta.