Zde je komentář Jana Kellera, který Právo odmítlo publikovat: 

Ještě jedna verze

Po týdnu důkladného studia relevantních materiálů prohlásil prezident Miloš Zeman v mimořádném projevu, že existují dvě verze výbuchů v muničním skladu ve Vrběticích. Hned následujícího dne popřeli toto jeho tvrzení nejprve ministr vnitra, poté premiér. Podle obou existuje jen jediná verze – výbuch mají na svědomí ruští agenti.
Zdá se, že se konečně blížíme pravdě. Věci se musely odehrát nějak takto. V březnu 2013 se českým prezidentem stává Miloš Zeman. Politik, o kterém se od počátku šíří, že má proruské sympatie. Je zřejmé, že Kremlu muselo být jeho zvolení velice nepříjemné a hledal způsoby, jak ho zdiskreditovat. Hned v následujícím roce posílá své dva agenty, aby vyhodili do vzduchu obrovský muniční sklad. Ruská strana patrně očekávala, že viníci budou dopadeni a prezident politicky zničen.
K jejich obrovskému údivu však sklad nikdo nehlídal, pachatele nikdo nepronásledoval a vyšetřovatelé nic nevyšetřili. Proto po několika týdnech posílá Moskva do Vrbětic oba agenty pro jistotu ještě jednou. V té době už zasedaly krizové štáby, byla povolána armáda, metr po metru se pečlivě čistilo zasažené území. Místo výbuchu už navštívili tehdejší nejvyšší státní činitelé v čele s premiérem Sobotkou a ministrem vnitra Chovancem.
Oba agenti v klidu a nikým neobtěžováni prošli přísně hlídaným terénem, vyhodili do vzduchu další obrovský sklad, vrátili se domů a v dobrém rozmaru žádali o přidělení dalších, stejně riskantních bojových úkolů.
Ti, kdo agenty vysílali plenit naši zemi, museli být zuřivostí bez sebe. Příslušné orgány České republiky nejprve celou věc vyhodnotily jako běžnou nedbalost, která se prostě stává. Ovšem i tato verze byla hned počátkem roku 2015 opuštěna, takže veškeré další důkladné vyšetřování probíhalo až do roku 2018 bez jediné vyšetřovací verze. Ministr vnitra Hamáček ani premiér Babiš na tom nevidí nic divného, patrně se tak u nás postupuje standardně.
Ruská strana musí být dodnes v šoku. Kdyby jen tušili, že příslušné české služby a vyšetřovací orgány výbuchy zaujmou až téměř ke konci prezidentova druhého funkčního období, mohli si své dva agenty šetřit pro smysluplnější akce.

Jan Keller

Čtenáři si zakrátko absence Jana Kellera na publicistické stránce Práva všimli a začali se ptát. Právo otisklo 18. května příspěvek čtenáře Mojmíra Nováka nazvaný Chybí mi Jan Keller a šéfredaktor Zdeněk Porybný připojil vyjádření:

Je to jeho rozhodnutí

Vážený pane inženýre, chápu, že postrádáte v Právu komentáře Jana Kellera. Nejste sám a popravdě vám musím říct, že chybí i nám v redakci. 

Je to mrzuté, zejména proto, že Jan Keller přispíval do Práva přes dvacet let. Vzpomínám si, že to začalo jeho nesouhlasem s „humanitárním“ bombardováním Srbska a pokračovalo i v době, kdy byl europoslancem, až do nedávna. Za celou tu dobu mu vycházelo prakticky vše, co nám poslal, i když z těch mnoha stovek komentáře jsme některé z různých důvodů nepublikovali. Nikdy se z toho nedělaly žádné závěry, redakce na to má právo a autoři to respektují. 

Před pár týdny nepřijala redakce jeho komentář k úloze Ruska v kauze Vrbětice. Důvody mu byly sděleny, avšak on je nepřijal a odmítl posílat další komentáře, pokud ten odmítnutý nezveřejníme. K tomu já osobně nevidím důvod. Jan Keller není vůči redakci Práva nijak smluvně zavázán a může psát do jakýchkoliv jiných médií. Pokud se tak rozhodne, jistě si k němu čtenáři najdou cestu. Mně by to sice mrzelo, ale respektuji jeho svobodné rozhodnutí.

S pozdravem Zdeněk Porybný, šéfredaktor

Na toto vyjádření Jan Keller reagoval, ale Právo jeho reakci opět neotisklo. Redakce JčTEĎ se připojuje k médiím, která publikovala jak původní komentář, o kterém nastal spor, tak reakci Jana Kellera. Jako první tak učinil portál Ivana Davida www.novarepublika.cz. Zde je vyjádření Jana Kellera.

Jen dvě upřesnění

Šéfredaktor Práva Zdeněk Porybný se vyjádřil k tomu, proč jsem již delší dobu nezaslal komentář. Z jeho vyjádření jsem vyšel jako urážlivý člověk, který si paličatě vynucuje na redakci něco, na co nemá nárok. Dva drobné detaily v jeho vysvětlení chybí.

Během více než dvaceti let jsem v případě každého nepřijatého článku disciplinovaně a bez odmlouvání dodal ihned článek další. Tentokrát však bylo těch odmítnutých během krátké doby najednou tolik (k chování ministra Petříčka, k Dukovanům, k Vrběticím), že jsem už nevěděl, o čem vlastně mohu psát.

Poslední článek k Vrběticím byl odmítnut se zdůvodněním, že by mu hodně čtenářů neporozumělo. Udělal jsem si malou sociologickou anketu a rozeslal odmítnutý text několika desítkám lidí. Pochopili ho úplně všichni. Ano, redakce má plné právo kterýkoliv článek externího dopisovatele odmítnout. Pokud tak však činí způsobem, který zpochybňuje inteligenci čtenářů, výsledkem může být pokles motivace pisatele.

Jan Keller