Začal nový rok a po prožitých svátcích jsme se vrátili ke své práci, úkolům, povinnostem, ale i radostem a strastem všedního života. Jsou chvíle, kdy nám to nedá a na okamžik se přece jenom zastavíme a vzpomeneme na ten rok minulý. Co nám dal nebo vzal, a co bychom mohli v tom novém roce udělat alespoň o trochu lépe. A snad v sobě hledáme i trochu té úcty a pokory při vzpomínkách na všechny své blízké a milé, kteří tu s námi, ať už z jakéhokoliv důvodu nejsou.

Děkuji za možnost prožít ve svém životě mnoho chvil ve společnosti mých drahých prarodičů. Byly to chvíle naplněné láskou, důvěrou, humorem i poučením. Můj dědeček se narodil v roce 1914. Tehdy začala první světová válka a do té byl jeho tatínek odveden. Z války se ale vrátil. K hospodářství, ke své ženě a ke svým pěti dětem. Ta nenasytná válka si ale žádala nové porce lidí a tak v jeho obci přišla řada i na další odvedence. Do války se nikdy nikomu nechtělo, protože jak pravil Haškův Josef Švejk: „V žádné válce nikdy nikomu na nikom nezáleželo.“
Ve válkách to vždy odnesou obyčejní lidé, a ti, kteří válku započnou a živí, na ni většinou hned tak nedoplatí. Také nežijeme v prostředí, kde by o osudy svých kmenů čestně zápasili jejich náčelníci. Boží mlýny tady melou sice jistě, ale jen málokdy dost rychle. I v obci, kde můj pradědeček se svojí rodinou žil, mnozí usilovně přemýšleli, jak se nepříjemné povinnosti odvodu vyhnout. Honilo se jim to hlavou, kudy chodili. Jednoho večera se pak sešli, seděli a já bych se nedivil, kdyby si z té beznaděje, (anebo z tradice) trochu nepřihnuli. Přemýšleli, jak nikam nemuset a jak se vyrovnat s tou nespravedlností, že musí jít právě oni. „Ať si jde, kdo chce, nejlépe někdo cizí!“ Bouchl konečně někdo do stolu. Když jde do tuhého, jde stranou i veškerá šlechetnost. A tak začali hledat někoho dostatečně cizího. A protože mladí mezi sebou nikoho najít nemohli, přidali se staří a životem protřelí pijáci a ti už věděli, jak svým mladým poradit. Lidem vždy překáželo cizí štěstí, a když se někomu podařilo vrátit se z války ke své ženě a pěti dětem, bylo toho štěstí vrchovatě. Takovému štěstí chybělo tenkrát do páru už jenom opravdu maličké štěstíčko: Aby byl pradědeček starousedlíkem. Když to ti rodáci takhle vychytrale vymysleli, dali si pak patrně všichni ještě jednu rundu a posvětili svůj handl skvělým postřehem, že ten, koho za sebe do války posílají, to už v té válce přece zná, a tak se tam jistě neztratí. Tak už to mezi lidmi chodí.
Můj pradědeček se neztratil a z války se vrátil i podruhé. Jeho mladšímu synovi – mému dědečkovi, byly čtyři roky a jeho tatínek ho poprvé vysadil na koně a povozil po dvoře. Za čtrnáct dnů mu tatínek zemřel na zápal plic. Po ústupu přes řeku Piavu, nebylo kde se v tom chladu při neustálém ukrývání ohřát a usušit. Maminka zůstala na hospodářství i na svých pět dětí sama. Za nějaký čas se znovu vdala, s hospodářstvím to ani jinak nešlo. Nový tatínek to ale s koňmi neuměl a přišel o ně. Můj dědeček se už nikdy na koně neposadil.
Všichni, kteří ve válce někoho ztratili, se pak scházeli u pomníčku, kde na své blízké vzpomínali. Nechodili sem ale jen vzpomínat. Rozmlouvali spolu a také zde činili důležitá rozhodnutí.

Evropou obchází strašidla
Není to tak dávno, kdy se v našem městě sešlo „podařené“ družstvo, jako vystřižené z nějakého nepodařeného filmu. Jeho členové nám sdělovali své vize a jeden z nich si dokonce dovolil nás, naše ženy a děti strašit a vyhrožovat nám válkou.
Představuji si, jak se tenhle „hrdina cizích zájmů“ potká s mým pradědečkem a s jeho kamarády, kteří se vracejí z fronty. Jak jim vykládá, že jednou jejich pravnuky odvleče do války a tu válku pak zatáhne i do jejich domovů. Myslím, že by se všichni i přes hrozící nebezpečí, hezky rychle vrátili k Piavě a ukázali mu ji zblízka. Co by tomuto nečestnému zaprodanci řekla prababička, matka pěti dětí a žena muže, kterého díky válce ona i její děti ztratily, nevím.
Vím ale naprosto přesně, co by pověděla moje vlastní babička. Mluvila by o potřebě změny formy pozadí, a to na velmi drobné části. Otec babičky byl hrobařem a především koncem války (pro změnu té druhé), měl také plné ruce práce. K jeho práci běžné, mu přibylo pochovávání příslušníků poražené armády, které na jejich ústupu nepronásledovala pouze armáda osvobozující, ale i zdejší „náhle probuzení hrdinové,“ ne nepodobní dnešním „gaučovým maršálům.“ Když šlo o život, nikdo o nich nevěděl. Ale jak byli mimo nebezpečí, tak aniž by jednali v nutné sebeobraně, dostali náhle neodolatelnou chuť si na prchající vojáky vystřelit. Bez ohledu na to, jaké to mělo, nebo mohlo mít pro jejich spoluobčany důsledky. Ty vojáky pak pradědeček po nocích pochovával podél cest a lesů. Byla to práce nebezpečná, protože když u lesa pochováváte vojáka cizí armády a vojáci té samé armády se na svém útěku v tom samém lese ukrývají, nikdy nevíte, co si o vás pomyslí a jestli se k ránu vrátíte domů ke svým blízkým. Takové okamžiky strachu o otce prožívala i moje babička se svojí sestrou. Maminku neměly, tu jim vzala zlá nemoc už na začátku války.

Proto jsme tady!
Když proto slyším někoho naprosto naivně a nezasvěceně hovořit o něčem, jako je konflikt velkého rozsahu, nemohu nedomýšlet skutečné následky. To si pak vzpomenu na Scotta Rittera. Je to Američan a také ten muž, který coby první zbrojní inspektor na půdě bývalého Sovětského svazu usiloval o jaderné odzbrojení. Zavedl střednědobou smlouvu o jaderných silách, za což byl tehdy vyznamenán. V procesu jaderného odzbrojení šlo o upozadění taktických jaderných zbraní a omezení jejich dosahu na Evropu.
Mladší generaci, tohle už (anebo ještě) moc neřekne. Ale nejen mladí dnes mylně předpokládají, že žijeme ve světě, v němž nad naší bezpečností zcela automaticky někdo osvícený a předurčený bdí. Ukazuje se, že nic není vzdálenějšího skutečnosti. O svoji bezpečnost a o mír musí každý národ pečovat sám. Ve válkách už se pouze nemilosrdně bojuje. Útočí se v nich a podnikají odvety i preventivní útoky proti cílům zřejmým, ale i proti těm podpůrným, jako je různá související, anebo jen zdánlivá infrastruktura. Používají se stále větší kalibry a útoky se nakonec nevyhnou ani civilním cílům. Na jakých maličkostech někdy závisí naše osudy, uvedu na příkladu.
V roce 1995 došlo v Norsku k odpálení atmosférické testovací rakety. Rusové měli podezření, že se jedná o EMP (elektromagnetickou pulzní zbraň), která vybuchne v atmosféře a vyřadí systémy jejich obrany před následným útokem. Taková zbraň ale dokáže poškodit i jakoukoliv elektroniku v okruhu stovek až tisíců kilometrů.
S útokem EMP pak úzce souvisí tzv. reakční doba. Je to vymezený časový úsek pro rozhodnutí o smysluplné odvetě. Po uplynutí této doby je zde již riziko zničení protivníkem. Reakční doba se na počátku osmdesátých let pohybovala v rozmezí 30 – 40 minut. To je půl hodiny na rozhodování. Rozhodování o tom, zda svoji zemi nechat zničit, nebo ne. Půl hodiny na zjišťování, zda se jedná o planý poplach, či nikoliv, rozhodování zda zaútočit, či nezaútočit. Když máte půl hodiny, tak si necháte uvařit kafe, které urychlí vaše neurotransmitery. Během osmdesátých let se ale usilovně zbrojilo. V Německu byly umisťovány nosiče a rakety, kterým začala odpovídat reakční doba pět minut. My se ale bavíme až o roce 1995, kdy už jsou z Evropy staženy americké rakety Pershing II. Reakční doba se nám tím prodloužila na příjemných dvanáct minut. A těch dvanáct minut tenkrát stačilo na opětovné přehodnocení situace a zavření „jaderného kufříku.“ Díky tomu jsme my všichni ještě tady!
A dnes? Už máme zase jenom těch pět minut. Jedna, dvě, tři…

Na první pohled nepřehledná situace
Žijeme v době prosazování cílů vojensko-průmyslového komplexu. V době, kdy se přesouvají kompetence i vojenská technika, ruší se staré dohody, znovu se rozšiřují nosiče střel dřívějšími dohodami zakázané. Jedna ze stran konfliktu chce použít střely dlouhého doletu, podporovatel, který je nejblíže, váhá, zda je poskytnout. Ti, kteří jsou geograficky probíhajícímu konfliktu vzdálenější a surovinově samostatnější, si ale hlavu s rizikem dodání takových zbraní nelámou. Mezitím aliance v čele se svým lídrem, posouvá hranice umístění svých základen až k samotné hranici s „nepřátelskou“ jadernou velmocí. Dohodami odsunuté nosiče jaderných i jiných hlavic jsou nahrazovány novými nosiči, včetně těch nešťastně naplánovaných F35, které jsou (pokud fungují) ale zatraceně mobilní. Severské státy podepisují dohodu o obranné spolupráci a de facto udělají ze svého území možnou raketovou střelnici. Konvenční balistické střely s odpovídající hlavicí, totiž dokáží ničit i velké cíle a to jediným výbuchem z výšky stovek metrů nad zemí. Nálož je nejaderná, účinek tlakové vlny srovnatelný.
Pokud přirovnáme „jádro“ ke kulovnici a výše uvedenou nálož ke střele z malorážky, dosud se v konfliktu na Ukrajině střílelo prakticky jen ze vzduchovek. Situace se ovšem vyhrocuje, a pokud se dnes obě strany nezdráhají používat nejen zakázanou kazetovou munici, je pouze otázkou času, kdy dojde na opravdu velké kalibry a zbraně hromadného ničení.

Co jsou zač?
Co jsou vůbec zač lidé, kteří takové věci prosazují? Jaký mají úkol? Jaké cíle?
Dne 17. ledna roku 1961, Dwight Eisenhower, 34. prezident Spojených států amerických, pronesl svůj známý projev. Varoval v něm před sílící mocí vojensko-průmyslového komplexu. Ač to vedle vůbec nejmladšího, do funkce právě nastupujícího JFK tak nevypadalo, dosud nejstarší odcházející prezident předvídal vývoj událostí velmi jasně.
I nám nyní všichni ti pomocníci a přisluhovači „železného trojúhelníku“ svými činy jasně dokazují, že nepracují v našem zájmu, ani v zájmu naší země. A tím se také pro nás, kteří ctíme svoji zem, stejně jako své předky i své potomky, stali zbytečnými a nepoužitelnými.
Ten, kdo stojí za těmito prodavači strachu, neštěstí, utrpení, války a železného šrotu, není nikdo, kdo by stál o naši budoucnost. Jsou mu bližší peníze, smrt, nenávist. Měli bychom si to uvědomit. Čím dříve, tím lépe.
Každý jsme už v dětství poznali takové „hrdiny,“ kteří rádi vyhrožovali. Hlavně pokud měli někoho staršího, nebo silnějšího za zády. Když ale zůstali sami, dalo se kolem nich projít jen oklikou a se zatajeným dechem. Takhle uboze a zbaběle se žádný rozumný člověk nechová a my bychom to měli rozeznat. Až tato „strašidla“ pochopí, jak málo na nich záleží jejich loutkovodičům, budou svědky nadělení velkého rozsahu úplně jinde, než si zprvu představovali.

Válka není žádná hra!
A co my? Nesklouzáváme náhodou k nějakému nechtěnému fandění? Vzpomeňme Emilii Fernandez (alias Káťu Jandovou) a její úsměvně naivní záměnu války se sportem, v legendárním seriálu Návštěvníci (1983), tvůrců Oty Hofmana a Jindřicha Poláka. Nechovají se teď někteří z nás podobně? Nefandíme už náhodou, namísto toho, abychom vycítili následky této, ve skutečnosti velmi nebezpečné „hry“, která nám byla podsunuta a nyní je hrána s námi samotnými? Zamysleme se nad tím!

Na závěr bych měl jeden příběh. Snad nejsmutnější, který znám. Vyprávěl mi jej kronikář z nedalekého města. V tom městě žil pán, nerudný starý mládenec. Malí kluci na něho pokřikovali, dobírali si ho a vysmívali se jeho podivné letoře. Vždy snadno celý zrudl, ale málokdy něco řekl.

Jako mladý tenhle muž narukoval do války. Hned do první linie, jak bylo pro naše krajany běžné. Domů se vrátil, ale válkou zlomený, nemluvný. Zestárl v samotě a žalu, ve své uzavřenosti a skromných poměrech. Válka je krutá, nespravedlivá.

Do své smrti vídal den, kdy stanul tváří v tvář nepříteli. Překvapenému, zaskočenému, cizí voják mu hledí do očí a pak vkládá ruku pod kabát. Snad až moc rychle. V té válečné mizérii bývá však každé zaváhání placeno cenou nejvyšší. Tu anděla strážného anděl smrti odstrčí. Odvaha pohasíná a veden strachem, bodák je rychlejší. Umírající sune se k zemi, a jeho ruka namísto zbraně, svírá obálku. Obálku s obrázky ženy, dětí.

Stín muže šourá se městem, pro posměch mladých i starých… Rozum prý ve válce ztratil. Jen málokdo věděl však víc. Ten, který zůstal, se do konce svých dnů staral, aby žena a děti, které snad sám nikdy nespatřil, neměly nedostatku. To málo co mohl, jim dal. Co na tom. Života vezmeš, ale nevrátíš. Jen málokrát, kdy jedu tím městem, na ty zmařené životy nepomyslím.

Nebudu nám všem přát jen šťastný nový rok a mnoho zdraví. Ačkoliv štěstí a především zdravého rozumu budeme potřebovat v míře nejhojnější. Popřeji a poprosím, abychom byli vnímaví a pozorní. Ke svým blízkým, ke svému okolí i ke své zemi. Je jen na nás, zda a jak často se naše šťastné chvíle budou opakovat. Vánoční příměří se totiž ani přes velké úsilí po sto letech zopakovat nepodařilo.