Při cestě do města nosím respirátor, a protože se mi vždy zamlží brýle, nechávám je doma. Za výlohou mne zaujal časopis Levné recepty – „pouze 29,90.“ Taková levná jídla vyzkouším, říkám si a vstoupím do trafiky. „Třicet korun,“ žádá prodavačka. Zpátky doma vyměním pomůcky. Sundám respirátor, uvařím si své oblíbené dopolední kafíčko, nasadím si brýle a otevřu časopis. Aha, už chápu! Levné jídlo je za dvě stovky a velké číslice „jen 29,90″ znamenají cenu časopisu. Proč tam nenapíší hned třicet korun? Tato česká rarita přetrvává už léta. Nadlidi z nás lidí stále dělají tupce a my se nemůžeme bránit. Můžeme! Chtělo by to podat žalobu k Ústavnímu soudu, to je teď v módě.

Přestávám studovat recepty a přemýšlím, které ceny ještě končí na devadesát haléřů. Všechny samozřejmě, hlavně potraviny. Stránka papíru se plní poznámkami. Rohlík dvě devadesát je za tři, jak všichni víme. To například Black Friday je v Americe opravdu jenom jeden, před obchody čekají davy lidí téměř celou noc a po otevření to vypadá, že nenakupují, ale rabují. U nás, milovníků akčních cen, máme Black Friday každý týden, třeba i ve středu. Takové dny bych spíš nazývala hezky česky „černý pátek,“ protože bych se styděla nakoupit v černé páteční akci něco, co bylo za normální cenu ještě včera levnější.

Povídat si o halířích, které už dávno neexistují, je úsměvné. Zvykli jsme si. Evropská měna euro setiny má. Jedna setina eura je jeden cent, který má hodnotu asi dvacet pět haléřů, a to byste koukali, jak Němci čekají u pokladny, až jim prodavačka jeden nebo dva centy vrátí. Asi se „normálních“ cen za zboží také jednou dočkáme. Jen abychom na to měli a mohli si ho koupit.