Nejpřesnější ukazatel produktivity práce

Jak to ve skutečnosti je, lze doložit na příkladu. Když srovnáme výrobu automobilu stejné třídy ve Škodovce, BMW a třeba i Mercedesu. Všichni výrobci musí do výrobních nákladů zakalkulovat potřebný materiál, součástky, díly, spotřebu energií, odpisy zařízení, režii a další hmotné náklady potřebné k výrobě. Samostatnou nákladovou položku tvoří mzdy zaměstnanců a na ně navazující položky jako náklady sociálního zabezpeční atd. Aktivováním nákladových položek položek ve výrobním procesu prostřednictvím zaměstnanců vzniká hodnota. Ta je u konkrétních výrobních operací exaktně měřitelná časoměrnými studiemi, na jejichž základě vznikají normy spotřeby práce, vyjádřené v konkrétním čase potřebným na provedení té které pracovní činnosti. Je nepravděpodobné, že by normy spotřeby práce byly ve Škodovce měkčí nežli v ostatních německých automobilkách, takže i intenzita práce českého dělníka, resp. zaměstnance, je stejná jako v německých automobilkách a není proto pravdou, že český zaměstnanec je línější a méně schopný nežli německý, jak je někdy naznačováno. Český zaměstnanec však dostává za stejnou intenzitu práce nižší mzdu. Každá pracovní operace, resp. čas potřebný na její provedení , či funkce technického zaměstnance, je oceněna mzdovým tarifem. A ten je v Česku nižší.

Jestliže vydělíme čas spotřebovaný na výrobu produktu počtem zaměstnanců (dělníků a technicko manažerských pracovníků výroby) dostáváme relativně nejpřesnější ukazatel produktivity práce a ta musí být stejná jako v německých automobilkách, jinak by se výroba v Česku automobilce VW nevyplatila.

Vznik přidané hodnoty

Do hry však vstupuje ekonomická kategorie výrobní cena, která představuje peněžní ocenění hodnoty produktu v běžných cenách a mzdových nákladech s připočtením výrobního zisku. Německé automobilky si mohou připočíst k výrobním nákladům, které jsou mimo mzdových ve všech zmíněných automobilkách víceméně stejné, podstatně vyšší zisk, resp. kalkulovat vyšší přidanou hodnotu, nežli automobilka česká, a to z důvodu tržního postavení výrobce, resp. značky. BMW a Mercedes jsou světově respektovanými značkami a jejich produkty uznávané za nejvyšší kvalitu a užitnou hodnotu. To se pak samozřejmě odrazí i ve finální prodejní ceně na trhu. Takové značky jsme kdysi mívali i my. Vzpomeňme na značky Tatra, Zetor, Jawa, ČZ, ČKD, Poldi a samozřejmě i Škoda, ovšem v oborech jiných nežli je automobilový průmysl – např. výroba turbín, elektrických generátorů pro elektrárny atd.

Na tradiční české značce Pilsner Urquell lze nejjednodušeji a nejtransparentněji doložit vznik přidané hodnoty. Náklady na výrobu půllitru plzeňské dvanáctky a technologický proces její výroby se nijak výrazně neliší od nákladů a technologie výroby jakéhokoliv jiného druhu dvanáctistupňového piva. Přesto se půllitr plzeňské dvanáctky prodává za výrazně vyšší cenu. Ta je tvořena na trhu právě onou značkou. Její základ tvoří to, co nazýváme přidanou hodnotou, ačkoliv to zjevně nemá nic společného s náklady a technologií, respektive spotřebou pracovního času potřebného na výrobu produktu. Tím je vysvětlen i zájem zahraničních privatizátorů o tuto značku, známou po celém světě jako Pilsen, ačkoliv již nejde o pivo vyrobené v Plzni, nýbrž vyrobené plzeňskou technologií kdekoliv ve světě.

Ceny a mzdy, jak známo, jsou velice flexibilní. Dělíme-li výrobní cenu počtem zaměstnanců, obdržíme již velice relativní ukazatel produktivity. Ten z důvodu nižších mzdových nákladů a výrazně nižšího výrobního zisku, musí být nižší, nežli je podobný ukazatel v německých automobilkách. Lze z něj proto snadno usoudit, že Češi mají nižší produktivitu práce a dosahují nižší přidané hodnoty.

Pomáhají Češi zvyšovat cizí HDP a z něj vyčíslenou produktivitu?

I když český produkt německé firmy VW dosahuje výrazně nižšího zisku, resp. přidané hodnoty, nežli obdobný německý produkt, nebrání to tomu, aby z tohoto zisku odcházely do Německa slušné dividendy. V některých oborech odchází do zahraničí nejen dividenda, ale i korporátní daň placená v zemi mateřské firmy, ačkoliv k provozování výrobní činnosti či služeb využívají firmy ve vlastnictví zahraničních podnikatelských subjektů infrastrukturu vybudovanou z peněz českých daňových poplatníků. Dividendy a daně ze zahraničních dceřiných společností se v mnoha vyspělých zemích započítávají do hrubého domácího produktu (HDP). Ten pak vydělen počtem obyvatel země udává produktivitu země. České výrobní síly tak pomáhají zvyšovat produktivitu z HDP cizích zemích a protože nedosahují takto vyčíslené produktivity, jsou stále posuzovány jako zaostalé, či dokonce línější a méně schopné.

Chyby si musíme odpracovat

Přitom Česko patří co do intenzity práce, nejen z již uvedeného pohledu intenzivní produktivity, ale i z extenzivního pohledu, k nejpracovitějším zemím, neboť v délce pracovní doby je na jednom z předních míst ve světě. Je proto zřejmé, že k dosažení vyšší produktivity práce a vyšší přidané hodnoty nestačí jen vyšší intenzita práce a délka pracovní doby, ale je nutno vytvoření příslušného tržního image. A to se vytváří dlouhá léta, ale snadno se ztratí. Stalo se to mnoha českým podnikům v období privatizace. Tuto chybu si musíme odpracovat. Český automobilový průmysl, díky německému know-how, již dosáhl slušné úrovně a je akceptován i globálním trhem. V poslední době se zde výrazně zlepšily i mzdové poměry.

Podobnou situaci jako v automobilovém průmyslu lze zaznamenat i v jiných oborech. Otázkou zůstává, zda lze hovořit o českém průmyslu, českém exportu atd., když je podnik vlastněn zahraničním subjektem, který má s Českem jen tu vazbu, že na jeho teritoriu shodou historických událostí vyrábí a česká pracovní síla je v něm zaměstnána takzvaně v režii.

Václav Makrlík

(autor je ekonom, bývalý pracovník ministerstva zahraničí a státních organizací Czech Invest a Czech Industry)