Člověk, který bojoval o blaho dětí, nechal ty své tři bez otcovské lásky. Psal o samotě, přitom měl doma sympatickou, milou manželku. Co je tady špatně? Duše je křehká nádoba a ti, na kterých je to nejméně vidět, nesou někdy ty nejtěžší kříže. Sám říkával, že vše se u dítěte tvoří do dvou let věku, to je základ, že by tam někde se rodily ty jeho oči bez světýlek? Společenský úsměv? Naložil si příliš a neuměl říci ne? Nesměl snad jako malý odmlouvat? Chce se mi říci, že jeho odchod byl sobecký, odešel živitel, milovaný táta, ani to mu nestačilo k přehodnocení dobrovolného odchodu. Prostě se už ten kříž nedal unést a já tomu rozumím, moc tomu rozumím. Ale on nevolal SOS a nikdo si nevšiml, že oko je do duše okno a tam bylo dlouho zataženo.

Oči. Máme jenom dvě a já je považuji za nejdůležitější smysl. Neumím si představit co to je přijít o zrak. A plavec, paralympionik šestnáctiletý David Kratochvíl oslepl vinou rakoviny sítnice. Tam, kde by se jiní hroutili, on začal hledat smysl života v plavání a dosáhl velkých úspěchů v podobě medailí. A vy ho vidíte, jak je plný štěstí a energie a máte radost taky. Sledujete krásné chlapy s pahýly místo rukou a zbytky nohou, jak se vlní v bazénu jako delfíni. Mnoho paraplegiků a tolik sportovní euforie, tolik smyslu těžkého života s omezením. A říkáte si – jak je to možné? Zdravý, krásný, vzdělaný člověk, manžel, otec, odborník, který pomáhal rozbitým duším se nechá životem rozbít na milion kusů a není schopen s tím něco udělat. A potom ti, kteří nemají ani slávu, ani peníze, ale obrovskou životní sílu a chuť rvát se. Je to zvláštní je tento svět… Nevím, kde se bere síla tam, kde byste ji nečekali. A naopak.
Radek Ptáček věřil na paralelu vesmíru. Snad se teď může podívat dolů a je mu líto svých sirotků, vdovy, přátel, kolegů a kamarádů, věřím, že kdyby mohl, tak by vrátil čas. Jenže to nejde. Zoufalé nevratné rozhodnutí změnilo životy jeho nejdražším, vyměnilo lásku za bolest.
Každý problém má řešení. Ale smrt, ta se vrátit nedá. Nikdy nic nevzdávejte, protože žádná bouře netrvá věčně, za temným mrakem je někde schované slunce a jak říkávala moje maminka: Neboj, to bude dobrý, to se zvládne… Musíme ale žít, abychom pochopili Nietzscheho známé: Co Tě nezabije, to tě posílí.