Proč jste dorazil na návštěvu do Blatné a jak se vám líbila?
Návštěvu Blatné jsme plánovali již předloni, ale pandemie covidu nám plány zkomplikovala. Museli jsme ji tedy odložit a až v současnosti se nám ji podařilo zrealizovat. Jedním z hlavních důvodů našeho příjezdu do Blatné je skutečnost, že v minulých staletích se na zdejší zámek přivdaly hned dvě příslušnice našeho rodu Haugwitzů. Samotné město Blatná se nám opravdu velmi líbí a vedle zámecké dominanty a architektonicky velice zdařilé městské zástavby jsme byli okouzleni i přilehlými malebnými jihočeskými vesničkami s množstvím rybníků.

Co vám z návštěvy utkvělo především?
Kromě již zmíněného nás velice okouzlil zámecký park a v něm velké množství daňků, kteří postrádali plachost. Také pávi na nás udělali dojem. Ale pochopitelně těch zážitků, které by stály za zmínku, byla celá řada.

Nakolik pro vás byl zážitek přijetí na radnici a poté návštěva blatenského zámku?
Přijetí místostarostou Pavlem Ounickým na blatenské radnici bylo velice vřelé a neslo se v přátelském duchu. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavých věcí o městě, a to nejen o jeho historii a současnosti, ale také o tradici pěstování a šlechtění růží.

Jaký jste absolvoval celkově program na jihu Čech a blízkém okolí? Co na vás zapůsobilo nejvíc?
Především na nás zapůsobila poklidná atmosféra každodenního rytmu městského života a pohostinnost zdejších lidí. V našem programu byla převážně návštěva hradů a zámků jižních Čech a jejich majitelů. V Blatné jsme se na zámku setkali s baronkou Janou Germenis-Hildprantovou, která nás přivítala, pohostila a pohovořila s námi o našich rodech i rodinách. Mezi jejími předky se před několika málo generacemi vyskytuje Augusta Henrieta hraběnka von Haugwitz (1835 – 1919), která se provdala za Roberta barona Hildprandta z Ottenhausenu (1824 – 1889), a tak má současná majitelka zámku v Blatné, baronka Jana, ve svých žilách také i Haugwitzovskou krev.

Jaký konkrétně má váš rod vztah k Blatensku, potažmo k celým jižním Čechám?
Rod Haugwitzů se na blatenský zámek dostal v dějinách dvakrát. Poprvé provdáním Anny Haugwitzové z Biskupitz za Adama Lva z Rožmitálu, to zde působil i její bratr Jan Haugwitz z Biskupitz. Podruhé již zmíněným sňatkem mezi Haugwitzi a Hildprandty. V jižních Čechách nevlastnili Haugwitzové příliš majetku, v jednom období – v průběhu třicetileté války – se zde psával císařský plukovník Alexander Jošt hrabě z Haugwitz a baron z Biskupitz jako pán na Boru a Kestřanech, to bylo v době, kdy byl poručníkem neplnoletého příslušníka rodu Švamberků. Jeden z příslušníků našeho rodu vlastnil také pivovar v Jiřičné. Mezi moje přímé předky pocházející z jižních Čech patřila prababička mého otce, Elizabeth Theresie Peclinovská von Peclinov, jejíž rod vlastnil Mutice a Křtěnovice na Táborsku.

Jste jedním z mála úředně uznaných šlechticů. Jak náročné bylo si titul v Česku vydobýt, když zde nejsou už přes sto let uznávány?
Pokud se týká platnosti mých šlechtických titulů na území České republiky, byla to cesta skutečně velice obtížná. Mnoho potomků šlechtických rodů se po roce 1990 smířilo, dříve či později, s tvrzením státních úřadů, že to v České republice nejde. Já jsem se s tímto smířit nehodlal, především proto, že předchozí komunistický režim nám to zakazoval. Po sametové revoluci se zde začalo z úst nových politiků a prostřednictvím médií tvrdit, že jsme demokratická společnost. Pokud by tomu tak skutečně bylo, pak by kromě jiného, například vracení majetků, neměl být žádný problém s návratem šlechtických hodností a titulů. Vždyť přeci upírat někomu jakákoliv jeho práva je nedemokratické. Skutečnost, že jsme stát s republikovým zřízením přece neznamená, že by zde šlechtické tituly nemohli jejich oprávnění vlastníci řádně užívat, jako je tomu například v Německu.

Všechny evropské monarchie, kterých je dnes více než deset, jsou přece demokratickými státy a tamní šlechta nemá s užíváním svých hodností a titulů žádné problémy. Proč tedy zde v Čechách, stále ještě existuje doslova zprzněný zákon číslo 61 z roku 1918, který zakazuje užívání šlechtických titulů, nikoliv však šlechtických hodností, což měl původně zákonodárce na mysli?

Jak trnitou cestu jste tedy s úřady musel absolvovat?
Po mnoha letech se mi podařilo v roce 2008 dosáhnout toho, že mi Česká republika na svém území povolila užívat zahraniční šlechtický titul. Bylo to především zásluhou Ministerstva zahraničních věcí, které při komunikaci s Ministerstvem vnitra při řešení této problematiky postupovalo přesně v souladu s evropským právem. V tomto kontextu je nutné si uvědomit, že evropské právo je právem států, které jsou nejen republikově zřízeny, ale také konstitučně monarchisticky uspořádané. Evropské právo je nadřazeno národním zákonům a velkou úlohu při uznání mých práv sehrála ta skutečnost, že šlechtictví je v České republice zakázáno pouze zákonem, nikoliv ústavou, tak jako například v Rakousku. Stručně řečeno – tak dlouho jsem si za svými právy šel, až se mi jich podařilo dosáhnout. Bylo to ale v českých podmínkách velice obtížné.

Jaké jsou vaše plány do budoucna, čeho byste chtěl dosáhnout?
V budoucnu bych rád pokračoval ve věcech, kterým se věnuji v současnosti, neboť vzdělávání nových generací považuji za své poslání. Ve věcech aristokratických bych rád dosáhl toho, aby na příslušníky a potomky šlechtických rodů bylo ve společnosti nahlíženo jako na nositele historických tradic, vzdělanosti a kultury našeho národa.

Haugwitzové z Biskupitz

První příslušníci rodu Haugwitzů z Biskupitz přišli na Moravu ve 14. století ze slezských Biskupic. Bratři Jan, Petr, Hynek a jejich příbuzný Mikuláš Haugwitzové z Biskupitz byli ve službách českého a uherského krále Matyáše Korvína jako vysocí rádci a velitelé jeho věhlasné černé armády, která zastavila například postup Turků do Evropy. V těchto službách Haugwitzové dosáhli v roce 1478 panského stavu a vytvořili základ veškerého rodového jmění moravské linie rodu. Z té pochází i současný čelní představitel rodu v České republice HSH Mgr. Svatopluk Haugwitz.

V 15. a 16. století vlastnil rod i celé hlubčické knížectví. V 17. století vymřela během třicetileté války většina rodových linií, ale rodu se podařilo dosáhnout za zásluhy hraběcího stavu roku 1642. V následujících staletích pozice rodu slábly, přesto však dosahovali její příslušníci ve státních službách úspěchů v každé generaci, a to nejen na poli vojenském, ale také na poli hudebním.

Lze konstatovat, že Haugwitzové z Biskupitz byli jako významní čeští a moravští zemští hejtmani a soudci pověstní svou neúplatností a striktním prosazováním práva v místech svého působení ve smyslu „padni komu padni“ a v duchu svého rodového hesla „Vitam lmpendere Vero“ (Život zasvětit pravdě).