Společnost Karlovarské minerální vody ve spolupráci se Státním fondem kinematografie udělováním Ceny Magnesia – kdy vítěz kromě sošky získává i odměnu 100 tisíc korun na další tvorbu, zviditelňují český studentský film a podporují začínající umělce. V polovině ledna byla vyhlášena finálová pětice studentských filmů, mezi nimiž se o vítězi rozhodne. Do finále se dostaly tři hrané filmy – Dřevo na příští zimu Karla Šindeláře, Ještě nespíš? Davida Payneho a Postup práce Luna Sevnika. Pětici doplňují dva animované snímky – Milý tati v režii Diany Cam Van Nguyen a Rudé boty Anny Podskalské. Nejlepší z pětice mladých filmařů bude vyhlášen 5. března na slavnostním večeru Českých lvů v Rudolfinu.

Karel Šindelář v 26 minutovém snímku dává nahlédnout do vztahu bratra a sestry, kteří se vyrovnávají s blížící se smrtí jednoho z nich. Sedmadvacetiletý filmař pochází z Benešova a blízko má i k jižním Čechám, jak prozradil v rozhovoru na dálku. Momentálně totiž s rodinou přezimuje v obytné dodávce ve Španělsku.

Máte za sebou už úspěch s filmem Why so Sirius z píseckého festivalu studentských filmů v roce 2018. O čem je letošní film nominovaný na Cenu Magnesia?
O vztahu dvou sourozenců, bratra, kterého hraje Jirka Mádl, a sestry – tu hraje Martina Šindelářová, kteří se vyrovnávají s blížící se smrtí jednoho z nich. Spíš než o umírání je film o rozdílných pohledech na život a o vzájemném pochopení.

Martina Šindelářová je vaše žena?
Ano, je to moje žena. Shodou okolností hrála i ve zmiňovaném filmu Why so Sirius.

Název filmu Dřevo na příští zimu naznačuje, že jde o zimu, kdy tu už blízký člověk nebude. Film Why so Sirius je o dvou ženách, kdy jedna druhé srazí manžela autem a ocitnou se v překvapivé interakci. Proč točíte o smrti?

I přes tuto zdánlivou podobnost jsou to zcela rozdílné filmy. Ve filmu Why so Sirius není smrt to nejpodstatnější. Na jejím pozadí se rozehrává černá komedie, zatímco Dřevo na příští zimu je komorní drama zaměřující se na minimalismus jak po stránce scénáristické, tak herecké.

V čem spočívá minimalismus?

V tomto konkrétním případě v tom, že se divákovi dodává minimum expresivních podnětů a je ponechán prostor pro jeho vlastní představivost a především uvažování. Minimalismus je v počtu dialogů, počtu střihů – v závěru je například asi minutu dlouhý záběr na dvě postavy stojící na kopci. Na první pohled hrozná nuda, na druhý pohled scéna plná emocí. Je to ale i o minimalismu v hereckém výrazu a nebo třeba i v černobílém formátu.

Podílel jste se na filmu i autorsky?

Ano, jsem režisérem i autorem scénáře.

Co vás inspirovalo k příběhu o hledání vztahu bratra a sestry, kterým se krátí čas?

Toto téma jsem nalezl v době, kdy nás covid vystěhoval z Prahy na venkov a kdy jsem se stejně jako mnozí jiní tak nějak uklidnil a začal si v hlavě přerovnávat životní priority. I proto upozorňuji, že je to film více o životě než o smrti a více o vzájemném vztahu dvou lidí než o umírání. To jsou věci, s nimiž mám zkušenost a ze kterých čerpám. S umíráním zatím naštěstí zkušenost nemám. Smrt je i v tomto příběhu pouhým pozadím, do kterého je zasazen především konflikt vzájemného pochopení.

Jak jste pro roli staršího bratra získal Jiřího Mádla?

Prostě jsem mu zkusil zavolat. A on si mě k mému velikému překvapení pamatoval z předávání cen na píseckém festivalu, kde jsem od něj a od Jiřího Sádka tehdy obdržel ocenění právě za předchozí film Why so Sirius. Jirkovi se líbil zaslaný scénář a na roli kývnul. Ve filmu hrají i další herci, Tomáš Turek, Tomáš Borůvka nebo Vít Roleček.

Kde a kdy jste natáčeli?

Loni v srpnu v jihočeské vesničce Jezviny na Jistebnicku. Vlastně ani nevím, jestli se tomu dá říkat vesnička. Je tam jen několik domů. Bylo to u hrozně milých lidí. Jeli jsme kolem jejich domu autem a oni měli zrovna otevřená vrata do dvora, kterými jsme z auta periferním viděním zahlédli vnitřek. A když jsme si po chvíli uvědomili, jak moc by to místo sedělo k našemu scénáři, vběhli jsme tam s naším psem, který ve filmu mimochodem taky hraje, a s naším tehdy ročním synem. Tou přepadovou akcí jsme s obrovským štěstím narazili na úžasné lidi, kteří nám natáčení v jejich sídle dovolili, což je fakt veliká věc – pozvat si filmaře do domu většinou není sranda. Myslím, že nám pomohl ten pes a syn. Navíc to bylo jen kousek od našeho přechodného domova, což bylo skvělé, měli jsme zázemí pro štáb.

Bydleli jste někde blízko? Kde?

Ano, v takové staré chalupě, kde se pro vodu musí s trakařem do obecní studně, myje se v lavoru a topí se dřevem v kamnech. Ve vesničce Vlksice. Máme to tam se ženou opravdu hodně rádi. To stavení patří mé tchýni Marii Turkové a Tomáši Turkovi. Oba jsou herci v Divadle v Dlouhé, a ti nás tam nechali přebývat, než jsme se vydali na cesty s dodávkou. Byla to úžasná zkušenost, která byla taky z části inspirací pro film.

Dřevo na příští zimu je současně váš absolventský film. Na co jste se specializoval na filmové akademii?

Na škole jsou specializace na většinu základních filmových profesí. Od střihu, přes zvuk, až po scénáře. Já se specializoval na režii.

Kolik filmů už jste natočil?

Uf… Je jich víc. Asi to nespočítám. Je otázka, jestli se všechny dají považovat za filmy nebo spíš za jakási cvičení. Z těch filmů, které byly někde oceněny nebo je vidělo víc diváků, jsou ty dva zmiňovnaé – Dřevo na příští zimu a Why so Sirius, asi nejzásadnější.

Jsou krátké filmy vaše volba nebo tak režiséři začínají a sní o celovečerním filmu?

Cesta k celovečernímu filmu může být samozřejmě jakákoliv. Třeba i přes divadlo. Ale ano, je to tak. Krátké filmy jsou většinou cestičkou, skrze níž se režiséři snaží dostat k filmu celovečernímu. Navíc je to formát, který po vás chce škola, takže pokud jdete cestou normálního studia, tak vlastně ani nemáte na vybranou.

A máte v hlavě námět i na celovečerní film?

Námět na celovečerní film mám, ale u toho to bohužel zatím končí.

K Ceně Magnesia patří odměna 100 tisíc korun. Kolik minut filmu se za to dá asi tak pořídit?

Podle posledních několika rozpočtů bych řekl třeba deset minut. Ale to opravdu hodně záleží na okolnostech. Samozřejmě lze natočit film i za naprosté minimum, pokud to člověk postaví jako experiment, v němž nebude záležet na technické stránce.

Jaký je vlastně osud krátkých filmů? Promítají se na festivalech? Nebo na nějakých tématicky blízkých akcích? Existují kina či kluby specializované na krátké filmy?

Většinou vše, co jste vyjmenovala, dohromady. Taky se někdy dostanou do televize.

Vaše žena taky studovala v Písku?

Nene, vystudovala DAMU v Praze.

Je někde v angažmá? Nebo jak vnímá svoji profesi?

V angažmá nikde nebyla, i když párkrát hrála v některých divadlech. Jak vnímá svou profesi? Zatraceně, to je ale otázka. Těžko říct. Z toho, co pozoruju já, mi přijde, že k tomu má takový hodně zdravý a odlehčený přístup, kdy netlačí na pilu a spíše to tak nějak nechává přicházet – pokud to přicházet má. S Marťou jsme se velice brzy po ukončení DAMU rozhodli, že si pořídíme dítě a že se naše pozornost upne tímto směrem. Naše profese jsou pro nás oba spíš takovou věcí, která si tak sama plyne a buď prostě je nebo není.

Proč jste se rozhodli odjet dodávkou do světa?

Takovou otázku dostávám poměrně často. A je to možná také trochu téma filmu Dřevo na příští zimu. Pochopení a nebo tolerování odlišného pohledu na život, jeho cíle, smysl, nebo co vlastně je a není příležitost. Žijeme zkrátka svůj život nejlépe, jak umíme. Pokud je součástí této cesty filmařina a herectví, budiž. Třeba ještě napíšu scénář a natočím celovečerák. Nebo Marťu někdo obsadí do nějakého trháku – kdo ví. Pokud ale ne, nic hrozného se nestane. Pro někoho to může být útěk od příležitostí, pro jiného útěk za příležitostmi novými – a pro někoho to ani nemusí být útěk… Jen takový přirozený flow. Já jsem stejně zjistil, že nejlépe se věci daří, když na nich člověk tak nějak nelpí. Ony vždycky přijdou samy. A nebo ne. Kdo ví… Nehledě na to, že psát scénáře o životě a přitom kvůli kariéře vůbec nežít, to je velmi těžká disciplína.

Kdy a kam jste se tedy vydali? A z čeho žijete?

Odjíždíme už zhruba dva roky, protože dlouho trvalo přestavět dodávku na pojízdný dům. Plně jsme se do dodávky nastěhovali až minulý rok na konci listopadu. Jsou to tedy jen dva měsíce. Zatím žijeme z našetřených peněz a různých téměř uzavřených projektů, které si táhneme ještě z České republiky. Pak máme v plánu pracovat rukama, nohama, co se nabídne.

Kolik teď máte v dodávce stupňů?

Na severu Španělska přes den kolem třinácti a v noci k nule. Naštěstí máme v dodávce malá kamna na dřevo, takže stačí jen vyjít ven se sekyrkou a teplo je na světě. Na jihu Španělska nás ale čekají dvacítky.

Zas se vám dá závidět, že ráno nemusíte vstávat do práce…

Ráno můžeme spát asi tak do sedmi, kdy se budí Eduard. Já se ale snažím vstávat v pět, abych měl ještě klid na rozcvičení, meditaci a trochu práce, což je teď do tmy a do zimy docela náročné.

Vyhlašování Českých lvů a Ceny Magnesie 5. března neuvidíte?

Já doufám, že ho uvidím aspoň přes online vysílání. S osobní účastí je to problematické.

Podle Facebooku jste byli na Sardinii, pak ve Španělsku. Co dál?

Ano, teď jsme ve Španělsku. Tady pobudeme, nejspíše navštívíme nějaké komunity novodobých hippie nebo lidí s podobným životním stylem, přečkáme zimu a pak budeme pomalu směřovat zpět k českým hranicím, jelikož nás v polovině léta čeká další porod. Po něm vyrazíme dál. Pokud možno až do doby, než bude náš nejstarší syn nastupovat do školy. A nejspíš směrem do Turecka, jelikož tam právě příští rok bude směřovat hodně hipíků na takové malé woodstocky Rainbow gatherings.

Nejstarší syn? Máte víc synů?

Ne, jen jednoho, ale čekáme druhého, tak už to tak říkám. Zkrátka a dobře, i když budeme mít spousty dětí, tak jakmile to nejstarší půjde do školy, přehodnotíme náš dosavadní životní styl.

Zažil jste na cestách nějaké budoucí filmové téma?

Budoucí téma z cest? Možná mě trochu osvítil nějaký nápad. Ale kdo ví, jestli z toho něco bude, nápady vznikají a zanikají, většinou se jen malé procento dostane k realizaci.